Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele S. K., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 1. 1999, sp. zn. 5 T 133/98, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 5 To 40/99, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 2. 4. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 6. 4. 1999. Ústavní stížností je napadáno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 5 To 40/99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 1. 1999, sp. zn. 5 T 133/98, kterými byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení § 187 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením ve věznici s ostrahou a trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Stěžovatel poukazuje na to, že rozhodnutí obou soudů jsou nesprávná a nespravedlivá, neboť postupem soudů byla porušena ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, tedy základní zásady trestního řízení, dále pak § 256 tr. řádu, § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zákona. Podle názoru stěžovatele obecné soudy plně nerespektovaly jeho lidská práva zakotvená v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod, podle které nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (§ 8 odst. 2 věta prvá). Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatel ve svém podání vesměs uplatňuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, s nímž se soudy, zejména Městský soud v Praze, řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozsudků. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadených rozsudků však nevyplývají. Z rozsudku nevyplývá porušení ustanovení § 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které stanoví zákaz stíhání nebo zbavení svobody jinak než ze zákona. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, zjišťování skutkového stavu věci - ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu - kdy orgány činné v trestním řízení zjišťují potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Při rozhodování soudu o vině musí shromážděné důkazy k tomuto rozhodnutí postačovat, tedy zjištěný skutkový stav věci musí umožňovat bez pochybností rozhodnout, což se v tomto případě stalo. Rovněž při stanovování druhu a výměry trestu se soud řídil ustanoveními trestního zákona, dbal na spravedlnost i ochranu společnosti. Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně, jak již z výše uvedeného vyplývá, nezjistil, že by při rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 1999 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu