IV. ÚS 288/99 Ústavní soud rozhodl dne 12. července 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci ústavní stížnosti Ch. S., zastoupené JUDr. D. S., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999, čj. 26 Cdo 526/99-75, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka uvádí, že tímto rozsudkem bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud totiž nesprávně posoudil otázku překážky věci pravomocně rozsouzené ve smyslu ustanovení § 159 odst. 3 o. s. ř., když dospěl k závěru, že tato překážka v projednávané věci není ve vztahu k věci sp. zn. 48 C 270/92 Městského soudu v Brně dána. Z uvedeného důvodu domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadeného rozsudku. Z obsahu spisu 52 C 116/96 Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé ing. J. a RNDr. K. S. podali u tohoto soudu dne 24. 4. 1996 návrh na přivolení k výpovědi nájmu bytu užívaného stěžovatelkou v jejich domě v Brně, P. 100, a to s odkazem na výpovědní důvod uvedený v ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, konkrétně proto, že tento byt potřebují pro své děti. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 3. 1997, čj. 52 C 116/96-26, tomuto návrhu vyhověl, když provedeným dokazováním zjistil, že uvedený výpovědní důvod je v projednávané věci dán. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 9. 1998, čj. 13 Co 358/97-47, tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. O dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem tak, že toto dovolání odmítl. Jak ve svém rozhodnutí konstatuje Nejvyšší soud ČR, je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto. V projednávané věci však o překážku věci pravomocně rozhodnuté nejde, neboť ve sporu vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 270/92 došlo Krajským soudem v Brně k zamítnutí žaloby pouze pro neurčitost projevů vůle žalobců a neuvedení zákonného výpovědního důvodu, jinými slovy, daná výpověď byla posouzena jako neurčitý, a tedy neplatný právní úkon. V projednávané věci jde však o novou výpověď, v níž žalobci tentokrát výslovně uvedli výpovědní důvod ve smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku. Z tohoto důvodu není proto dána totožnost předmětu řízení. Také Ústavní soud považuje za zcela evidentní, že v projednávané věci nejde o stejnou věc, o jakou šlo ve věci sp. zn. 48 C 270/92 Městského soudu v Brně, a to proto, že teprve ve věci sp. zn. 52 C 116/96 Městského soudu v Brně byl návrh, na rozdíl od předchozího řízení, opřen o ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku a tento výpovědní důvod byl obecnými soudy také skutkově zjištěn a prokázán. Rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, pokud dospěl k závěru, že v daném případě nejde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159 odst. 3 o. s. ř.), nemohlo tedy dojít k porušení žádného ze stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Všechna uvedená zjištění a úvahy jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout. Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 12. července 1999 JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu