III. ÚS 234/2000 Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 26. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 5 To 904/99, a Okresního soudu v Karviné ze dne 9. listopadu 1999, sp. zn. 7 T 161/99, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Navrhovatel, který se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 5 To 904/99, a Okresního soudu v Karviné ze dne 9. listopadu 1999, sp. zn. 7 T 161/99, odůvodňoval ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení oba soudy, jako orgány veřejné moci, svým postupem a rozhodnutími porušily zásadu rovnosti práv, jeho právo na spravedlivý proces a na obhajobu, což je v rozporu s čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, s čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy, s čl. 1, 37 odst. 2, 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na postup soudů při zajištění a hodnocení důkazů, na to, že odmítnutí provedení navržených důkazů soudy je v rozporu i s rozhodnutím Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 51/96. Uvedl, že právě pro neuskutečnění výslechu svědka B., navrženého obhajobou, a tedy provedení důkazu uloženého rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ve věci 3 To 22/99, považuje výroky soudů za rozhodnutí, založená na nepodložených dohadech a hypotézách. Dále stěžovatel namítá nemožnost účastnit se výslechu svědka M. R. v přípravném řízení, ze které pak soudy ve svých rozhodnutích vycházely. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Z obsahu spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 7 T 161/99, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. ledna 2000, sp. zn. 5 To 904/99, zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Krajský soud v Ostravě se v řízení o odvolání stěžovatele vypořádal se všemi uplatněnými námitkami, v části výroku o jeho vině pod bodem 2) napadeného rozsudku napravil pochybení soudu I. stupně, odvolání vyhověl právě s ohledem na nemožnost provedení výslechu svědka J. B., jak uložil Vrchní soud Olomouci. Ten svým usnesením ze dne 12. dubna 1999, sp. zn. 3 To 22/99, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 1998, č. j. 32 T 1/96-246, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, věc vrátil k došetření státnímu zástupci, který ji poté podal, jak je obsažena ve spise sp. zn. 7 T 161/99 Okresního soudu v Karviné. Dále Ústavní soud z vyžádaného spisu obecného soudu (č. l. 283a) zjistil, že k výslechu svědka M. R. v přípravném řízení dne 13. května 1999 byla řádně předvolána obhájkyně stěžovatele (jež předvolání převzala dne 4. května 1999). Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud se v řízení a ve svém rozhodnutí, které také vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, při hodnocení důkazů pak s § 2 odst. 6 trestního řádu, a tedy ani s právním názorem vysloveným v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 51/96. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2000