III. ÚS 467/2000 Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I., a. s., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2000, sp. zn. 32 Cdo 524/2000 a 32 Cdo 525/2000, mimo ústní jednání dne 22. 11. 2000 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2000 (32 Cdo 524/2000-93 a 32 Cdo 525/2000) s odůvodněním, že tímto rozhodnutím Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. prosince 1999 (7 Cmo 1208/99-58) a věc mu vrátil se svým stanoviskem, jehož závaznost ve svém rozhodnutí zdůraznil, porušil základní právo stěžovatelky dané ustanovením čl. 11 Listiny základních práv a svobod, aniž blíže uvedla, v čem, zejména jakým způsobem, mělo být stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo a svoboda porušeno. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona]. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrno, že ji stěžovatelka podala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které bylo vydáno v řízení, jehož však stěžovatelka nebyla účastníkem, a proto není k podání ústavní stížnosti aktivně legitimována. Protože ústavní stížnost byla podána osobou, která k jejímu podání není oprávněna, nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnout, jak z výroku tohoto usnesení je patrno [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona]. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 22. listopadu 2000