III. ÚS 521/99 Ústavní soud rozhodl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, dne 3. února 2000 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky Obec S., zastoupenéJUDr.Ing.P.D.,advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 1995, č. j. 19 Co418/95-126, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. června 1999, č. j. 23 Cdo 1355/98-225, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í Navrhovatelka se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. prosince 1995, č. j. 19 Co 418/95-126, a Nejvyššího soudu ze dne 18. června 1999, č. j. 23 Cdo 1355/98-225, s tím, že tyto soudy, které rozhodly v její neprospěch, neumožnily žalované uplatnit právo na předložení nových důkazů, případně na opakování důkazů dříve provedených, odvolací soud také nedal patřičnou váhu výpovědi svědka, který kupní smlouvu sám spolu s dalším, již nežijícím pracovníkem, uzavíral, v odůvodnění svého rozsudku pak tuto výpověď naopak zlehčoval. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítne [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Z obsahu spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 5 C 224/92, který byl Ústavnímu soudu předložen, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. června 1999, č. j. 23 Cdo 1355/98-225, nebylo při aplikaci zák. č. 87/1991 Sb. shledáno pochybení soudů, jejichž rozhodnutí navrhovatelka napadla ústavní stížností. I když v této konkrétně neoznačila, která její základní práva byla podle jejího přesvědčení soudy porušena [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. o Ústavním soudu], v postupu Krajského soudu v Praze a jeho rozhodnutí ze dne 5. prosince 1995, jakož i v postupu Nejvyššího soudu, který zamítl dne 18. června 1999 dovolání stěžovatelky, nebyl zjištěn zásah do jejích práv na soudní a jinou právní ochranu, zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů, jmenované soudy jednaly v souladu s § 120 odst. 1 a s § 132 občanského soudního řádu, odůvodnění rozhodnutí je obsáhlé a vyčerpávající a je třeba uvést, že z ústavního principu jejich nezávislosti (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená právě v § 132 občanského soudního řádu. Proto jestliže soudy postupují v souladu s jeho zněním, pak nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi v rozhodnutí učiněné. S ohledem na výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. února 2000