Ústavní soud rozhodl dne 6. září 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti P. t. č. Vazební věznice, P. P. 5, 140 57 Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. M. U. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2000, čj. 6 To 243/2000-36, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 4. 2000, čj. 6 To 243/2000-36, se zrušuje. Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatel mimo jiné uvádí, že v daném případě neexistují a nebyly ani zjištěny žádné konkrétní skutečnosti svědčící pro uvalení vazby, a proto z tohoto, jakož i dalších, důvodů se domáhá zrušení napadeného usnesení. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření ze dne 10. 8. 2000 poukázal na své stanovisko vyjádřené v napadeném rozhodnutí s tím, že k němu nemá co dodat či změnit. Vedlejší účastník Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem uvedlo ve svém vyjádřené ze dne 22. 8. 2000, že z vyšetřovacího spisu jsou zřejmé naprosto konkrétní údaje o možném ovlivňování svědků či spoluobviněných a možné manipulaci s důkazy. Z těchto, jakož i dalších, důvodů nepovažuje podanou ústavní stížnost za opodstatněnou. Z obsahu spisu 40 Nt 149/2000 Okresního soudu v Ústí nad Labem Ústavní soud zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 4. 3. 2000, čj. 40 Nt 149/2000-7, byl stěžovatel podle § 68 trestního řádu za použití § 67 odst. 2 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu vzat do vazby dnem 3. 3. 2000. V důvodech svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které stěžovateli bylo sděleno obvinění, jím byly spáchány, vykazují znaky trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, že vyšetřování trestné činnosti je teprve v počátcích, již nyní je však evidentní, že se na trestné činnosti měly podílet i další, doposud nevyslechnuté, osoby a bude třeba provést výslechy velkého počtu svědků. Hrozí tedy důvodná obava, že stěžovatel bude působit na dosud nevyslechnuté osoby či jiným způsobem mařit objasnění skutečností významných pro trestní stíhání, splňující vazební podmínku podle § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Ke stížnosti stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením tak, že tuto stížnost podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu odmítl, když v důvodech svého rozhodnutí uvedl, že při rozhodování ohledně existence vazebních důvodů nejde o meritorní zjišťování následků předpokládaných ustanovením § 67 odst. 1 trestního řádu, ale o konstatování okolností, které obavy z daného následku předpokládaného citovaným ustanovením vazbu odůvodňují. Podle ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) trestního řádu obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Tato, tzv. koluzní vazba, je tedy na místě, jestliže v posuzovaném případě jsou shledány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný bude mařit zjištění skutkových okolností důležitých pro objasnění věci. Jak Ústavní soud zdůraznil již v celé řadě svých nálezů, a to shodně i se stanoviskem zaujatým v Komentáři k trestnímu řádu (1. vydání 1995, str. 263), tento vazební důvod je podmíněn existencí konkrétních skutečností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření skutečností závažných pro trestní stíhání. Již proto nemůže být koluzním důvodem vazby jen určitá důkazní situace, např. počátek vyšetřování, kterého se dovolávají obecné soudy, rozsáhlost dokazování, ale musí zde být konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný koluzní záměry skutečně má. Rozhodnutí obecných soudů jsou však v tomto směru zcela vágní, neboť uvedení jakékoli konkrétní skutečnosti postrádají a v tomto směru jsou proto i nepřezkoumatelná. Ústavní soud proto pro porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. září 2000