Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele C. D. D., zastoupeného Mgr. T. M., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 1 T 87/98, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 6 To 200/2000, takto: Návrh ústavní stížnosti se odmítá. Odůvodnění: V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a rozsudek Městského soudu v Praze, když posledně uvedeným rozsudkem byl uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 a 2 tr. zákona a ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku a trestu vyhoštění. Stěžovatel je toho názoru, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na svobodu, lidskou důstojnost, soukromí a právo na spravedlivý proces zakotvené v ustanovení čl. 8 odst. 2 a 3, čl. 10 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 2 a 4, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále uvádí, že podává ústavní stížnost ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti a má za to, že svým významem jednoznačně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť v podobné situaci jako on se ocitly a ocitají další obžalovaní v České republice v nezanedbatelném počtu, neboť postup státních orgánů v jeho případě se stal do značné míry modelovým pro trestní řízení cizinců. Soudce zpravodaj z podání stěžovatele zjistil, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 3. 5. 2001, takže zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena a ústavní stížnost byla podána opožděně. Ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanoví, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta začala běžet v tomto případě dnem, kdy bylo rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, doručeno. V daném případě se jedná o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 6 To 200/2000, který byl stěžovateli doručen dne 3. 7. 2000. Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uběhla dnem 31. 8. 2000. K stěžovatelem uváděné skutečnosti ohledně lhůty podání ústavní stížnosti do jednoho roku (§ 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), kterou zdůvodňuje významem přesahu jeho vlastních zájmů, nutno uvést, že ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (nepřípustnost ústavní stížnosti) představuje výjimku pouze z ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (odmítnutí návrhu pro nepřípustnost), nikoli však z dalších podmínek pro podání ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nebylo ani možno se zabývat meritorním obsahem podaného návrhu. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl. S ohledem na výsledek řízení před Ústavním soudem pak nebylo již nutné upozorňovat právního zástupce stěžovatele na nedostatek v podobě nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 4). Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2001 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu