Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. R. N., zastoupeného JUDr. V. Z., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. 30 Cdo 533/2000, takto: Návrh ústavní stížnosti se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel původní ústavní stížností napadl v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci vdovského důchodu jeho zemřelé matky M. N. V tomto podání, které postrádalo některé náležitosti ústavní stížnosti a především pak trpělo nedostatkem obligatorního právního zastoupení stěžovatele, se stěžovatel domáhal zrušení napadeného usnesení, zřejmě z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Po výzvě a poučení Ústavním soudem stěžovatel podal řádnou ústavní stížnost podepsanou advokátem určeným Českou advokátní komorou. Tato ústavní stížnost nicméně směřovala proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Praze, tedy proti rozhodnutí, které předcházelo původně napadenému usnesení Nejvyššího soudu ČR. Bez dalších konkrétních námitek porušení ústavně zaručených práv stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil k novému řízení. Ústavní soud návrh akceptoval jako ústavní stížnost směřující jak proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tak i Vrchního soudu v Praze. Soudce zpravodaj nejprve posuzoval ústavní stížnost podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. (dále jen "zákon"). Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; lhůta je zachována, pokud byl návrh podán k poštovní přepravě v poslední den lhůty (lhůta procesní). Vzhledem k tomu, že dovolání podané stěžovatelem bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR usnesením odmítnuto (tento akt nemá charakter meritorního rozhodnutí orgánu veřejné moci), pak ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. V daném případě Ústavní soud zjistil, že toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 16. prosince 1999. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak uplynula dnem 14. února 2000, avšak ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě až dne 3. července 2000. Z toho plyne, že lhůta k podání ústavní stížnosti, jak uvedeno výše, nebyla dodržena. Ústavní soud tak musel dospět k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona návrh ústavní stížnosti odmítl. Ústavní soud se nezabýval původním návrhem stěžovatele na osvobození od soudních poplatků, neboť řízení před Ústavním soudem takovým poplatkům nepodléhá. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2001 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu