Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti ing. arch. M. S., zastoupeného JUDr. J. B., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í : V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 24.9.2001, stěžovatel tvrdí, že zásahem České republiky, zastoupené Ministerstvem obrany, spočívajícím v nečinnosti při úpravě možnosti započíst civilní službu vykonanou v jiném státě občanu České republiky, majícím současně i jiné státní občanství, bylo porušeno právo stěžovatele garantované v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 Ústavy, ve spojení s čl. 9 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Porušení svých práv a svobod dle předmětných čl. Úmluvy spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že je údajně v nerovnoprávném postavení s osobami, které " jsou ateisty či věřícími, vyznávajícími jinou víru nebo jiný výklad křesťanské víry, jež jim umožňuje nastoupit vojenskou službu v jiném státě, jehož jsou rovněž občany, a takto vykonaná vojenská služba je jim započítávána v České republice do plnění vojenské povinnosti". V odůvodněné ústavní stížnosti navrhovatel uvádí, že je jak občanem České republiky (od roku 1990), tak i občanem Chorvatské republiky. Z důvodu náboženského přesvědčení, které mu brání vykonávat vojenskou službu se zbraní, po odvodu v Chorvatské republice požádal o možnost vykonat civilní službu. Tuto svoji povinnost splnil v období od 13.12.1999 do 13.2.2001 službou v centru "R." D., jak vyplývá z potvrzení vydaném Ministerstvem obrany Chorvatské republiky, správy pro obranu B., úřadu pro obranu D. ze dne 21.3.2001. Rozhodnutím Obvodní komise u Územní vojenské správy Brno-město ze dne 18.4.2001, čj. KNOPA/166/6, byl stěžovatel odveden, vzhledem k této skutečnosti požádal navrhovatel shora označenou územní vojenskou správu o započítání vojenské služby v jiném státě. Dopisem ministerstva obrany - 1203 ze dne 26.7.2001, čj. 7932/2001-1203/3, bylo stěžovateli sděleno, že ve smyslu ust. § 57 zákona č. 218/1999 Sb. o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů, se osobám, které mají více státních občanství, započítává do celkové doby základní nebo náhradní služby, v případě vojenských cvičení pouze doba vojenské služby nebo její část, kterou vykonali v ozbrojených silách jiných států. Jestliže tedy stěžovatel vykonal v Chorvatské republice civilní službu, není pro její započtení v České republice v současné době právního důvodu. Současně byl stěžovatel v předmětném sdělení poučen o možnosti podat žádost o povolení odkladu základní služby s tím, že v případě vyhovění žádosti může z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání podat dle zákona č. 18/1992 Sb. o civilní službě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o civilní službě"), prohlášení o odepření výkonu základní služby. V další části podání stěžovatel napadá současnou právní úpravu této problematiky, obsaženou v již citovaném zákoně o civilní službě a zdůrazňuje, že předmětný zákon byl přijat dříve, než Česká republika upravila možnost fyzických osob získat více státních občanství, než je občanství ČR a z tohoto důvodu prý zůstala problematika možnosti započtení civilní služby vykonané v jiném státě u bipatridů neošetřena. Takovou situaci považuje stěžovatel za protiústavní, neboť údajným legislativním opomenutím zákonodárce dochází k znevýhodnění věřících křesťanů oproti jiným věřícím či ateistům, kteří vojenskou službu nastoupit mohou a v případě vykonání této služby v jiném státě, jehož jsou rovněž občany, je jim započítávána na plnění základní vojenské služby v České republice. Označeným postupem státu (České republiky), kterou stěžovatel nazývá "legislativní nečinností", dochází podle tvrzení stěžovatele k naplnění obsahu pojmu "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., který jako protiústavní zásah do práv a svobod stěžovatele prý vyžaduje vydání nálezu, v němž by Ústavní soud rozhodl, že "absence nemožnosti započtení civilní služby vykonané občanem České republiky, majícím další občanství ve státě, jehož je též občanem, v právním řádu České republiky je za stávajícího stavu legislativní úpravy protiústavní". Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24.4.1998, sp. zn. IV. ÚS 203/97, a usnesení téhož soudu ze dne 3.9.1996, sp. zn. III. ÚS 197/96, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 6, roč. 1996 - II. díl, pod č. 21) je nutno v řízení o ústavní stížnosti vycházet ze skutečnosti, že smyslem a funkcí řízení o ústavní stížnosti, v němž stěžovatel napadá jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, ke kterému již došlo, když samozřejmým předpokladem je skutečnost, stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal již všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. V této souvislosti je nutno připomenout, že stěžovatel žádá změnu stávající právní úpravy výkonu civilní služby, aniž by vyčerpal zákonné možnosti, které mu umožňuje současná právní úprava, zejména s odkazem na ust. § 4 zákona o civilní službě. V rámci svých Ústavou svěřených kompetencí může Ústavní soud v případech, bylo-li ústavní stížnosti vyhověno, pouze zakázat orgánu veřejné moci pokračovat v nepřípustných zásazích do práv a svobod stěžovatele. Jde tedy o možnost ingerence Ústavního soudu do práv a povinností orgánu veřejné moci za situace, kdy dochází, případně již došlo, k porušování práv a svobod stěžovatele, ovšem v rámci zachování zákonných pravomocí jak Ústavního soudu, tak i příslušného orgánu veřejné moci. Stěžovatel označil jako účastníka řízení, tj. orgán veřejné moci, jehož činností, resp. nečinností údajně dochází k porušování jeho práv a svobod, Českou republiku, jednající prostřednictvím Ministerstva obrany, kterému vytýká legislativní nečinnost v případě chybějící úpravy možnosti započtení civilní služby, vykonané v jiném státě u bipatridů. Zde je nutno zdůraznit, že Ústavní soud může rozhodovat o návrzích pouze v mezích, svěřených mu Ústavou, konkrétně čl. 87 odst. 1 Ústavy. Mezi pravomoci, svěřené mu cit. čl. Ústavy však nepatří zákonodárná iniciativa, kterou Ústava, dle čl. 41 odst. 2 svěřuje poslanci, skupině poslanců, Senátu, vládě nebo zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku. Ukládání povinností nad ústavní rámec jakémukoli orgánu veřejné moci proto Ústavnímu soudu nepřísluší a z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podaný návrh nemůže naplňovat znaky porušování svobody myšlení, svědomí a náboženství ve smyslu čl. 9, jakož i svobodu užívání práv a svobod přiznaných Úmluvou bez jakékoli diskriminace dle čl. 14 Úmluvy či zásadu rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny. Ze všech těchto uvedených důvodů proto soudce zpravodaj návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, ve smyslu ust. § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Poučení : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu V Brně dne 24. října 2001