Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. A. P. ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené JUDr. V. P., advokátem, proti postupu Okresního soudu v Táboře při projednávání dědictví po zůstavitelce R. S., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 19. 9. 2001, která byla podána k poštovní přepravě dne 8. 10. 2001, se stěžovatelka R. K. domáhá toho, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by Okresnímu soudu v Táboře přikázal projednat a rozhodnout ve formě předepsané občanským soudním řádem (dále jen o. s. ř.) její návrh ve smyslu § 175x o. s. ř. na projednání nově vzešlého majetku po její matce R. S., který byl podán dne 14. 12. 2000. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podáním u uvedeného soudu ze dne 14. 12. 2000 navrhla ve smyslu § 175x o. s. ř. projednání nově vzešlého majetku zůstavitelky matky R. S. (matky stěžovatelky) v dědickém řízení. Nový majetek (zemědělská usedlost, zapsaná v knihovní vložce, a pole, zapsaná v knihovní vložce, pro k.ú. S., okres J.) měl vzejít na základě toho, že listina - trhová smlouva ze dne 17. 8. 1950, uzavřená mezi rodiči stěžovatelky a P. M. a A. M., na základě níž její rodiče měli převést uvedené nemovitosti, je paaktem a samotný převod je neplatný, neboť převodci (tj. rodiče stěžovatelky) tuto listinu nepodepsali a nemohli k uzavření smlouvy zmocnit ani Národní pozemkový fond při Ministerstvu zemědělství, neboť ten v době podpisu smlouvy již neexistoval. S ohledem na tyto skutečnosti navrhla stěžovatelka, aby Okresní soud v Táboře projednal v dědickém řízení podle § 175x o. s. ř. uvedený majetek. Okresní soud v Táboře o návrhu stěžovatelky vůbec podle o. s. ř. nerozhodl, dokonce jej odmítl projednat a pouhým podpisem vyšší soudní úřednice jej zamítl. Na tento postup si stěžovatelka bezvýsledně stěžovala u předsedy Okresního soudu v Táboře a následně i u Ministerstva spravedlnosti ČR. Dále stěžovatelka uvádí, že proti uvedenému postupu Okresního soudu v Táboře, který pouhým dopisem odmítl její návrh na zahájení řízení, podává ústavní stížnost, neboť má za to, že uvedeným jednáním došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedený soud měl dle jejího názoru, aby se nejednalo o libovůli soudu nebo o zaviněný průtah řízení a tím i o porušení citovaného ustanovení Listiny, na její řádný návrh reagovat ve formě a způsobem předpokládaným v o. s. ř. bez ohledu na to, zda návrhu vyhoví nebo jej zamítne. Dle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Z listin přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že sdělení Okresního soudu ze dne 10. 1. 2001, čj. Nc 2144/2000, o tom, že nelze zahájit řízení o dodatečném projednání dědictví po zůstavitelce, neboť tato není vedena jako vlastnice předmětných nemovitostí, muselo být doručeno nejpozději dne 31. 1. 2001 (stěžovatelka si na daný postup stěžovala u předsedkyně Okresního soudu v Táboře, která na to reagovala dopisem právě ze dne 31. 1. 2001). S ohledem na skutečnost, že v daném případě se jednalo o postup soudu ve výkonu jeho nezávislé činnosti, kdy rozhodoval, jak stěžovatelka sama uvádí, o jejím "návrhu", nelze za opravný prostředek považovat stížnost (viz § 6 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a § 26 odst. 2 zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů), a tak nejpozději dnem 31. 1. 2001 jakožto dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, počala běžet shora uvedená 60 denní lhůta. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonná lhůta k podání stížnosti nebyla dodržena a ústavní stížnost byla podána opožděně. K tomu je třeba poznamenat, že v daném případě nelze jako opravný prostředek proti danému rozhodnutí, a to i přesto (nebo právě proto), že nebylo vydáno ve formě stanovené zákonem, vyloučit odvolání podle § 201 a násl. o. s. ř., které však, jak lze dovodit z ústavní stížnosti, stěžovatelka nepodala. Pokud nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky, je ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná. S ohledem na výše uvedené skutečnosti byl soudce zpravodaj nucen mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu