III. ÚS 117/01 Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů RNDr. D.P. a ing. V.B., obou zastoupených JUDr. L.L., proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2000, sp. zn. 24 Cdo 2280/2000, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 23 Co 388/97 a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 5 C 368/92, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], s výjimkou formální vady v plné moci (§ 31 odst. 1 zákona), napadli stěžovatelé rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2000 (24 Cdo 2280/2000-367), Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. ledna 2000 (23 Co 388/97-320) a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. dubna 1997 (5 C 368/92-196), a tvrdili, že uvedené obecné soudy neposkytly ochranu jejich ústavně zaručenému právu vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod); porušení tohoto ústavně zaručeného práva spatřovali stěžovatelé v tom, že byli zbaveni vlastnického práva, aniž by pro to byl zákonný podklad (zák. č. 229/1991 Sb.). Podle odůvodnění ústavní stížnosti v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že právní předchůdci stěžovatelů nabyli nemovitosti, jejichž vlastnictví bylo předmětem sporu, od zemědělského družstva dle tehdy platného občanského zákoníku, hospodářského zákoníku a stanov družstva. Dále napadli způsob ocenění nemovitostí a nesprávnou aplikaci § 3 obč. zák. a navrhli zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR (24 Cdo 2280/2000-367) byl částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (23 Co 388/97-320), jako soudu odvolacího, a to v části týkající se dohody žalobců o změně výše jejich podílů. Pouze v této části Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona). Ústavní stížnost nemůže být tedy v té části, ve které Nejvyšší soud ČR vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, projednána; proto ji v této části posoudil Ústavní soud jako nepřípustnou (§ 75 odst. 1 per analog zákona) a jako o takové o ní v této části rozhodl odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno. Ve zbývající části Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl, protože rozsudek odvolacího soudu shledal správným (§ 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.). V této části byla ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná. Zákonný nárok na přechod vlastnického práva vyplývá ze zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; tvrzení stěžovatelů, že byli zbaveni vlastnického práva, aniž by pro to byl zákonný podklad, není tedy opodstatněné. Obecné soudy I. a II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí se velmi pečlivě zabývaly splněním podmínek přechodu vlastnictví dle zmíněného zákona (§ 8 odst. 1). Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Podstata ústavní stížnosti spočívala v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - způsobu oceňování nemovitostí a nesprávné aplikaci ust. § 3 odst. 1 obč. zák. - a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, s kterýmižto tvrzeními se však obecné soudy I. a II. stupně a poté i dovolací soud nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi náležitě vypořádaly. Pokud jde o hodnocení důkazů provedených před obecnými soudy, odvolací soud postupoval zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), jež je projevem ústavní nezávislosti obecných soudů a není tedy v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ni tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Na základě shora rozvedených důvodů nelze přisvědčit stěžovatelům, že by došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv svobod, případně jiných jejich ustanovení týkajících se procesního postupu obecných soudů. Návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů byl tedy shledán v té části, v níž dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu správným, jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formální vady v předložené plné moci (§ 31 odst. 1 zákona). Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 3. května 2001