III. ÚS 92/2000 Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S., s. r. o., zastoupené Mgr. J. M., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 5 Cmo 228/99, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dne 10. října 2001 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí, po odstranění vad v zastoupení na základě výzvy Ústavního soudu, ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 1999 (5 Cmo 228/99-117) a navrhla, aby jej Ústavní soud svým nálezem zrušil. Bez ohledu na podanou ústavní stížnost podala stěžovatelka proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovolání, z podnětu kterého Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, rozsudek Vrchního soudu v Praze (5 Cmo 228/99-117), ve výroku I. druhá věta a ve výroku II., a rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze (25 Cm 130/97), ve výrocích II. a III., zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu k dalšímu řízení. Za situace, kdy ve zbývající části bylo rozhodnutími obou soudů, jak jsou vpředu označena, žalobě stěžovatelky vyhověno, je zřejmé, že rozhodnutí obecných soudů I. a II. stupně v té části, jež byla napadena touto ústavní stížností, již právně neexistují, a jako taková nemohou být předmětem ústavního přezkumu Ústavním soudem; ústavní stížnost, směřující proti neexistujícím rozhodnutím (resp. jejich části), posoudil Ústavní soud jako nepřípustnou (§ 75 odst. 1 per analog. zákona), a jako o takové o ní rozhodl odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona) V Brně dne 10. října 2001