Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti M. Č., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2000, sp. zn. 15 C 144/99, za účasti Městského soudu v Brně, jakožto účastníka, a to se souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2000, sp. zn. 15 C 144/99, se zrušuje. Odůvodnění Dne 21. dubna 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako ústavní stížnost podle ustanovení § 72 odst. 1 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), proti shora uvedenému rozsudku, pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že napadeným rozsudkem byla zamítnuta její žaloba proti správnímu rozhodnutí a byl potvrzen výrok o přestupku, a to z důvodu nesprávného označení pasivně legitimovaného subjektu. Pokud by se skutečně jednalo o podstatnou vadu žaloby, bylo by na místě, aby soud postupoval podle ustanovení § 250d odst. 3 o.s.ř. a v takovém případě měl řízení zastavit. To, že tak neučinil, svědčí o rozpoznání odpůrce a o tom, že se nejednalo o podstatnou vadu žaloby. Soud pak ve věci rozhodl bez jednání, v nepřítomnosti stěžovatelky, aniž by se žalobou zabýval v plné jurisdikci. Potvrdil tím navíc správní rozhodnutí, které nebylo, dle názoru stěžovatelky v právní moci pro nedostatek v doručení. Tím bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces zaručené dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na osobní účast při jednání dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Na žádost Ústavního soudu, dle ustanovení § 42 odst. 3 zákona, se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Brně prostřednictvím předsedkyně senátu 15 C. Ta ve svém vyjádření plně odkázala na napadený rozsudek a na obsah spisu, který zaslala. Ústavní stížnost je důvodná. Z předloženého spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka formou obsáhlých podání vyjadřovala nesouhlas se závěry správního orgánu a že její žaloba obsahovala výčet tvrzených pochybení správního orgánu. Bylo však také zjištěno, že Dopravní inspektorát Policie ČR se k uvedeným podáním soudu vyjadřoval jako strana sporu. Proto se Ústavní soud ztotožnil s argumentem stěžovatelky, že obecný soud s Dopravním inspektorátem Policie ČR jednal, a že mu tedy tento subjekt byl znám, aniž by o něm měl obecný soud jakékoliv pochybnosti. Rozhodnutí soudu se tak opíralo jen o formální nepřesnost, spočívající v označení žalovaného subjektu, když v čele označení byla uvedena Česká republika. Obecný soud však jednal se správným subjektem, který byl, dle ustanovení § 250 odst. 4 o.s.ř., pasivně legitimován, tento se v rámci přípravného řízení k věci samé vyjadřoval, a jako účastník řízení se po celou dobu řízení také choval. Pouze u ústního jednání, u kterého však stěžovatelka nebyly přítomna, správnost svého označení zpochybnil. Pokud soud považoval nepřesnost v označení za překážku řízení, měl postupovat dle ustanovení § 43 o.s.ř. Hlavním důvodem, pro který Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl, však byla skutečnost, že obecný soud, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, aplikoval ustanovení § 250f o.s.ř., ve znění, které Ústavní soud nálezem ze dne 24. září 1996, sp. zn. Pl. ÚS 18/96, zveřejněným pod č. 269/1996 Sb., ke dni 1. května 1997, zrušil. To, že Městský soud v Brně tuto skutečnost nezaznamenal, je natolik závažným pochybením, že nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnosti vyhovět a napadené rozhodnutí zrušit, aniž se dále zabýval dalšími tvrzeními stěžovatelky. Aplikací neexistujícího ustanovení právní normy bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, resp. práva na rovnost účastníků řízení, zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona). V Brně dne 2. ledna 2001