Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti S. K. Š., spol. s r.o., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2000, čj. 30 Ca 180/2000-27, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2000, čj. 30 Ca 180/2000-27, se zrušuje. Odůvodnění Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného usnesení krajského soudu, jímž bylo řízení o správní žalobě stěžovatelem podané proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. 7. 2000, čj. 3323/130/2000-Do, zastaveno proto, že nebyl včas zaplacen soudní poplatek. V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvedl, že soudní poplatek skutečně nebyl zaplacen zároveň s podáním správní žaloby, výzva k jeho zaplacení však byla doručena pouze jeho zástupci, který byl výslovně vyzván k zaplacení soudního poplatku do 8 dnů od jejího doručení, přitom obsahovala rovněž poučení, že nebude-li soudní poplatek ve stanovení lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Právní zástupce stěžovatele pak soudní poplatek zaplatil způsobem mu uloženým a tiskopis odevzdal k poštovní přepravě dne 1. 11. 2000. Stěžovateli však výzva k zaplacení soudního poplatku s poučením doručena nebyla. Právě s ohledem na tuto skutečnost stěžovatel je přesvědčen o tom, že výzva nebyla způsobilá vyvolat právní účinky, které s ní krajský soud spojil, když řízení zastavil, a to proto, že neukládala povinnost přímo stěžovateli, ale nesprávně jeho zástupci. Podle názoru stěžovatele nelze zaměňovat výzvu právnímu zástupci s výzvou účastníkovi řízení, doručenou mu prostřednictvím právního zástupce. Své přesvědčení o povinnosti soudu vyzvat přímo stěžovatele, nikoliv jeho právního zástupce, pak stěžovatel dovozuje i z toho, že na rozdíl od úpravy § 32 odst. 3 o.s.ř., platného v době sepisu ústavní stížnosti, neobsahoval tento v době učinění předmětné výzvy žádné ustanovení, které by předpokládalo, že soudy mohou splnit svoji povinnost vůči účastníkovi řízení, poučí-li či vyzvou-li jeho zástupce. Neexistence uváděné procesně právní úpravy v době učinění výzvy, dle názoru stěžovatele, umožňuje na podporu jeho závěru použít analogie s hmotněprávními úkony, kdy i kdyby byl účastník takového úkonu zastoupen, nebylo by možno vyzvat jeho právního zástupce, aby on osobně například vyklidil pronajatý byt či vydal nějaké plnění a dovozovat z toho, že byl řádně vyzván zastoupený. Z uvedeného pak stěžovatel dovozuje, že dosud nebyl vyzván soudem k zaplacení soudního poplatku, a krajský soud svým postupem tím, že uložil výzvou povinnost někomu, koho nestíhala, a z důvodu nesplnění této povinnosti někým, koho nestíhala, odňal napadeným usnesením stěžovateli právo na soudní ochranu, když rozhodl o zastavení soudního řízení. Stěžovatel proto s tvrzením, že uvedeným postupem došlo k porušení ústavně zaručených práv čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 věty prvé Ústavy ČR navrhuje zrušení napadeného usnesení. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti kromě důvodů, uvedených již v napadeném rozhodnutí, k námitce stěžovatele, týkající se nedoručení výzvy samotnému účastníkovi řízení, uvedl, že jeho postup byl v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 o.s.ř. V daném případě totiž byla povinnost zaplatit soudní poplatek uložena stěžovateli přímo ustanoveními § 2 a § 4 zákona o soudních poplatcích, a tato povinnost vzniká již podáním žaloby [§ 4 písm. a) zmíněného zákona] a ke stejnému datu je poplatek i splatný. Výzva krajského soudu tedy měla charakter pouhého upozornění na nesplnění povinnosti se současným stanovením náhradní lhůty k plnění, a nelze ji tedy považovat za rozhodnutí, kterým bylo stěžovateli uloženo něco vykonat, jak to má na mysli ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. Krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta, pokud nebude shledán důvod pro její odmítnutí. Ústavní stížnost není důvodná. Po zjištění, které Ústavní soud učinil ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 180/2000, totiž zjištění, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla skutečně doručena pouze právnímu zástupci stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že shodnou problematiku řešil již ve svých nálezech, sp. zn. IV. ÚS 238/99, II. ÚS 217/2000, II. ÚS 177/2000, kdy s poukazem na § 2 odst. 5, § 4 a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, učinil závěr o tom, že zaplacení soudního poplatku je úkon, který může, resp. by měl, osobně vykonat poplatník, jímž je stěžovatel, a tudíž se ustanovení § 49 odst. l věta druhá o.s.ř. vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku, kterou je tak třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi samému. Ústavní rozměr takovéhoto postupu v uvedených věcech Ústavní soud spatřoval v tom, že porušení § 49 odst. 1 o.s.ř., jež v konečném důsledku vede k zastavení řízení, představuje zásah do ústavně zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. I v nyní posuzované věci, která je srovnatelná, je třeba odkázat na důvody, uvedené v označených rozhodnutích Ústavního soudu, a to tím spíše, že plénum Ústavního soudu, které se dne 18. 4. 2001 zabývalo návrhem I. senátu na přijetí odlišného stanoviska - v podstatě podporujícího postup obecného soudu - setrvalo na názoru shora vyjádřeném. Napadené usnesení bylo proto z uvedených důvodů pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušeno [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. května 2001