Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. P. T., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 26. 6. 2002, č.j. 1 VZt 154/2002, ve spojení s doplňkem ze dne 8. 7. 2002, č.j. 1 VZt 154/2002, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, kterým byl vyřízen podnět stěžovatele k výkonu dohledu nad podřízeným státním zastupitelstvím podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel sice zřejmě mylně uvádí Vrchní státní zastupitelství v Brně, nicméně dle obsahu ústavní stížnosti a struktury státních zastupitelství Ústavní soud vyrozuměl, že jde o Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. Z ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel je na základě sdělení obvinění ze dne 17. 4. 2001 stíhán pro spáchání blíže specifikované trestné činnosti. Dne 6. 5. 2002 stěžovatel dal k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci podnět k výkonu dohledu, který byl vyřízen ústavní stížností napadeným sdělením. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost nejprve z hlediska formálních náležitostí dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Z konstantní judikatury Ústavního soudu také plyne důsledné uplatnění zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem, kdy ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy ČR. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (k tomu srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001. str. 330). V souladu se svou konstantní judikaturou Ústavní soud v nyní posuzované věci konstatuje, že vedení vyšetřování proti konkrétní osobě ještě nelze samo o sobě považovat za zásah do základních práv a svobod stěžovatele, pakliže není spojeno s přímým a bezprostředním zásahem orgánu veřejné moci, který by nebylo možno napravit jinak než rozhodnutím Ústavního soudu. Tak tomu v posuzované věci není a stěžovatel ani v ústavní stížnosti takový bezprostřední zásah nenamítá, když podstatou jeho ústavní stížnosti je toliko jeho nespokojenost s mírou odůvodněnosti sdělení Vrchního státního zastupitelství při výkonu jeho dohledu nad činností podřízeného státního zastupitelství. Za této situace, kdy stěžovatel citovaný zásah nenamítá (např. zásah do osobní svobody a pod.) a projednávání jeho trestní věci není dosud skončeno, je třeba ústavní stížnost hodnotit jako nepřípustnou, když stěžovateli jsou k dispozici všechny opravné prostředky, kterými může brojit proti pro něj případně nepříznivému rozhodnutí vydaného v trestním řízení. Navíc z judikatury Ústavního soudu plyne, že ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení trestním třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou. Tento závěr vyplývá z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí zásadou subsidiarity (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 4. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 49/2000). Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vady plné moci, která obsahovala nepřípustnou substituční doložku. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. 10. 2002 Vojtěch Cepl soudce Ústavního soudu