IV. ÚS 315/03 Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky C. L., s. r. o., zastoupené JUDr. F. N., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2003, čj. 13 Cmo 346/2002-34, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 6. 2003, se C. L., s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2003, čj. 13 Cmo 346/2002-34, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2002, čj. 54 Cm 191/2001-20, jímž byla zamítnuta její žaloba o určení práva na oddělené uspokojení pohledávky v konkursním řízení. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv, stejně jako s její právní argumentací, a uvedl důvody. Namítl nepřípustnost ústavní stížnosti pro nevyčerpání dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 54 Cm 191/2001, z něhož zjistil, že dne 9. 6. 2003 bylo tomuto soudu doručeno dovolání stěžovatelky proti ústavní stížností napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze. K této skutečnosti, tedy situaci, kdy souběžně s ústavní stížností bylo podáno dovolání, plénum Ústavního soudu, s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, který byl publikován jako sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb., dle něhož v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti je třeba na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedený postup Ústavního soudu se však nevztahuje na obnovu řízení. Na základě výše uvedených skutečností proto soudce zpravodaj dospěl k názoru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona. Proto ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 8. července 2003