Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti S., s.r.o., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2002, čj. 38 Co 124/2000-186 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 10. 1999, čj. 9 C 1110/95-129, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2002 se S., s.r.o., (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2002, čj. 38 Co 124/2000-186 a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 13. 10. 1999, čj. 9 C 1110/95-129. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2002, čj. 38 Co 124/2000-186, a to do rozhodnutí o ústavní stížnosti, eventuálně aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým by zakázal prvnímu vedlejšímu účastníkovi nakládat, do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti, se specifikovanými nemovitostmi v k.ú. V. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod ("Listina"), Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, a toto své tvrzení v odůvodnění ústavní stížnosti podrobněji specifikovala. V odůvodnění své stížnosti mj. též uvedla, že proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně podala dovolání ze dne 9. 12. 2002 Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Je toho názoru, že ústavní stížnost je nedůvodná a navrhl její zamítnutí. Ústavní soud především konstatoval, že souběžně s ústavní stížností bylo podáno dovolání. K této problematice plénum Ústavního soudu, s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a č. 47273/99, přijalo závěr, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti, je třeba na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. Uvedený postup Ústavního soudu se však nevztahuje na obnovu řízení. Uvedené závěry pléna byly dne 3.2.2003 publikovány jako sdělení Ústavního soudu pod č. 32/2003 Sb. Na základě výše uvedených závěrů, proto soudce zpravodaj dospěl k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto ji podle § 43 odst. 1 písm. e) cit. zákona odmítl, aniž by rozhodoval o dalších návrzích s ústavní stížností spojených. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 18. února 2003 JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj