Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. M. O., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2002, čj. 13 Co 414/2000 - 139, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 3. 2000, čj. 5 C 101/98 - 90, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozsudků obecných soudů. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 9. 3. 2000, čj. 5 C 101/98 - 90, uložil žalované stěžovatelce zaplatit žalobci - společnosti S., s. r. o., částku 1 000 000,-- Kč s 26% úrokem z prodlení od 13. 12. 1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 6. 2002, čj. 13 Co 414/2000 - 139, připustil zpětvzetí žaloby ohledně částky 1 000 000,-- Kč, rozsudek okresního soudu ve výroku o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci částku 1 000 000,-- Kč zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil. Současně změnil výrok napadeného rozsudku, týkající se příslušenství žalované pohledávky tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 26 % z částky 1 000 000,-- Kč za dobu od 13. prosince 1997 do 19. března 2000. Ve výroku o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci náklady řízení rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost a současně dovolání. Usnesením ze dne 10. 12. 2002, čj. I. ÚS 598/02 - 14, Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti přerušil až do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud ČR o dovolání stěžovatelky rozhodl dne 29. října 2003, rozsudkem čj. 33 Odo 809/2002 - 177, kterým napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil ve výroku, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 26% z částky 1 000 000,-- Kč za dobu od 13. prosince 1997 do 19. března 2000 a náklady řízení. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky není přípustná. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. března 2000, čj. 5 C 101/98 - 90, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2002, čj. 13 Co 414/2000 - 139. Rozsudku okresního soudu stěžovatelka žádné ústavněprávní vady nevytýká a z kontextu je patrné, že její ústavní stížnost se týká jen rozsudku krajského soudu. Ten však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR právě v té části, která je napadena i ústavní stížností, tedy ve výroku týkajícím se povinnosti stěžovatelky zaplatit úrok z prodlení a náklady řízení. S ohledem na princip subsidiarity v rozhodování Ústavního soudu, vyjádřený v ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, není za dané situace řízení a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatelky namístě, neboť ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, které bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ČR. Tato procesní situace činí ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, protože chybí základní podmínka pro podání ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tj. pravomocné rozhodnutí. Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl, neboť ve věci shledal naplnění podmínek pro její odmítnutí soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. srpna 2004 JUDr. František Duchoň , v. r. soudce Ústavního soudu