Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky H. S., zastoupené JUDr. V. P., směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2003, č. j. 19 Co 554/2003-207, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) Ing. P. S., 2) Š. S., 3) nezletilého P. S., zastoupeného Městským úřadem v Ústí nad Orlicí, a 4) nezletilé M. S., zastoupené Městským úřadem v Ústí nad Orlicí, jako vedlejších účastníků řízení, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á . Odůvodnění: Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2003, č. j. 19 Co 554/2003-207, a tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z připojeného spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. P 44/2001, Ústavní soud zjistil, že se Ing. P. S. podáním z 25. 3. 2002 domáhal, aby bylo počínaje 1. 1. 2002 zvýšeno výživné, které byla stěžovatelka povinna platit na tehdy nezletilou Š. S. a na nezletilého P. S. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 19. 6. 2003, č. j. 4 P 44/2001-179, byl návrh na zvýšení výživného zamítnut. K odvolání Ing. P. S. byl tento rozsudek změněn rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2003, č. j. 19 Co 554/2003-207. Stěžovatelce bylo uloženo přispívat na výživném v období od 1. 9. 2002 do 31. 7. 2003 pro Š. S. částkou 2500 Kč měsíčně, a pro nezletilého P. S. částkou 2100 Kč. Stěžovatelka brojí proti soudem provedenému hodnocení důkazů, kterými prokazovala veškeré své příjmy a výdaje. Vytýká soudu, že vůbec nesrovnával cenovou hladinu v České republice a ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, kde jsou životní náklady jedny z nejvyšších v Evropské unii. Soud rovněž nezohlednil, že Ing. P. S. obstrukcemi v rozvodovém řízení zabránil možnému zvýšení příjmu stěžovatelky. Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, označil své rozhodnutí za správné a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Š. S. a Městský úřad v Ústí nad Orlicí, jako opatrovník nezletilého P. S. a nezletilé M. S., se, ač vyzváni, k ústavní stížnosti nevyjádřili. Ing. P. S., jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti požádal o ustanovení advokáta jako zástupce pro řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud již v minulosti dovodil (III. ÚS 296/97 in Sb.n.u.ÚS, svazek 10 usnesení č. 20, str. 409), že stojí mimo organizaci obecných soudů, a že tím je současně také dána jen omezená podpůrnost procesních norem platných pro obecné soudy, ze kterých jinak možnost ustanovení advokáta soudem je dána (§ 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů). Subsidiární aplikace podpůrných procesních norem je myslitelná pouze tam, kde samotná povaha činnosti Ústavního soudu takovéto subsidiarity ve vztahu k vlastním druhům řízení vyžaduje, nikoli však tam, kde by subsidiární aplikací podpůrného procesního předpisu měl být vytvořen nový institut (srovnej též V. Ševčík, Ještě jednou k ustanovení advokáta v řízení před Ústavním soudem, BA 5/1995, str. 50). Proto se Ústavní soud návrhem Ing. P. S. na ustanovení zástupce pro řízení před Ústavním soudem, nemohl zabývat. Přitom Ústavní soud již dovodil (III. ÚS 244/95, Pl. ÚS 1/96), že smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem, a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Ústavní soud se tedy nezabýval vyjádřením ing. P. S. k ústavní stížnosti, neboť toto vyjádření nebylo provedeno kvalifikovanou osobou, přičemž na povinnost být kvalifikovaně zastoupen byl Ing. P. S. Ústavním soudem upozorněn. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem (ale nejen vůči nezletilým) má zásadně přednost před uspokojováním potřeb povinné osoby, a to s výjimkou jejích základních potřeb. Odvolací soud nepochybil, když se zabýval veškerými příjmy stěžovatelky a zohlednil pouze její výdaje důležité pro rozhodování v této věci, tedy nikoliv veškeré její výdaje. Nově a dočasně stanovené výživné přitom i nadále není rozhodující položkou všech výdajů, které sama stěžovatelka uvedla (čl. 164), a zhruba odpovídá nákladům stěžovatelky na provoz osobního automobilu. Z tohoto pohledu je poukaz na rozdílnou cenovou hladinu v České republice a ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (který by za jiných okolností nepochybně významný byl), bezpředmětný. Ústavní soud neshledal, že by skutková zjištění odvolacího soudu byla v nesouladu s provedenými důkazy. Je patrný vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozhodnutí odvolacího soudu mají oporu v procesních předpisech. Z toho Ústavní soud činí tedy závěr, že nedošlo k jakémukoliv zásahu do práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny či jiných základních práv stěžovatelky, obsažených v ústavním pořádku. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, a proto ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. září 2004 JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu