III. ÚS 328/03 Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci navrhovatele V. K., zastoupeného Prof. JUDr. A. G., CSc., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. března 2003 č. j. 7 A 161/2002-27, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í I. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí po odstranění vad návrhu formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť se jím cítí být dotčen ve svém základním právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení označeného ústavně zaručeného práva mělo dojít tím, že Nejvyšší správní soud neposkytl stěžovateli soudní ochranu, když v shora uvedeným usnesením odmítl jeho žalobu s poukazem na to, že nejsou splněny podmínky uvedené v § 65 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") a stěžovatel tak není aktivně legitimován k podání žaloby. Označený soud totiž dovodil, že správní žalobou přezkoumávané předmětné rozhodnutí vydané dle § 55b zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb."), není rozhodnutím, kterým by byla založena, měněna, rušena nebo závazně určena práva a povinnosti stěžovatele, protože jím bylo rozhodnuto pouze o tom, že přezkoumání rozhodnutí správce daně nebude povoleno, a tudíž nemohlo jít o rozhodnutí, jež by bylo způsobilé do práv stěžovatele zasáhnout. Pokud se vlastních stížnostních bodů týče, stěžovatel se domnívá, že není možno v rámci zkoumání podmínek řízení žalobu odmítnout podle § 46 s. ř. s., což lze dle jeho názoru učinit jen v případě návrhů, jejichž projednání je vyloučeno z procesních důvodů, přičemž má za to, že v daném případě tomu tak nebylo. Proto mělo dojít k zamítnutí žaloby ve smyslu § 78 odst. 7 s. ř. s. Především však má stěžovatel za to, že jelikož byla správní žaloba podána před účinností s. ř. s., měla být kritéria přípustnosti žaloby posuzována dle ustanovení § 244 občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2003, tj. podle předpisů účinných ke dni, kdy byla podána. V realizovaném procesním postupu tak se zřetelem k této výtce spatřuje nepřípustný retroaktivní výklad intertemporálního ustanovení § 130 odst. 1 s. ř. s. ze strany Nejvyššího správního soudu, jenž je v rozporu s principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Konečně zásadní pochybení spatřuje stěžovatel v tom, jak již výše zmíněno, že rozhodnutí vydané na základě § 55b zák. č. 337/1992 Sb. nebylo shledáno rozhodnutím spadajícím pod rozsah ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. V této souvislosti na podporu svých vývodů poukázal na genezi názorů na charakter uvedeného rozhodnutí z hlediska jeho hmotněprávní či procesněprávní povahy vyjádřených v judikatuře Ústavního soudu (nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 94/96 a sp. zn. II. ÚS 271/96, stanovisko pléna Pl. ÚS-st.-12/2000, nález ve věci sp. zn. II. ÚS 660/2000). Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozlišování rozhodnutí na procesní a hmotněprávní ztratilo z pohledu vyloučení procesních rozhodnutí ze soudního přezkumu od 1. ledna 2001 (novelizací občanského soudního řádu provedenou zák. č. 30/2000 Sb.) na významu, když byla nadále tato výluka ze soudního přezkumu redukována jen na "rozhodnutí správních orgánů předběžné nebo pořádkové povahy a rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení správního řízení". V této souvislosti akcentuje teze vyložené v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 660/2000, který byl dle stěžovatele vydán sice v rozporu z citovaným stanoviskem pléna, nicméně s ohledem na právní stav v době přijetí nálezu je nutno jej považovat za správný. Na podporu svého tvrzení o hmotněprávní povaze rozhodnutí ve smyslu § 55b zák. č. 337/1992 Sb. stěžovatel rovněž uvedl, že správce daně, který rozhoduje k žádosti o přezkoumání daňových rozhodnutí, rozhodnutím o nepovolení přezkumu autoritativně stanoví, že napadené rozhodnutí je v souladu s právními předpisy. Dojde-li totiž k závěru opačnému, nemá v zásadě jinou možnost, než povolit jeho přezkoumání (§ 2 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR). Argumentace stěžovatele posléze vyústila v konstatování, že rozhodnutí správce daně o nezjištění nesouladu přezkoumávaného rozhodnutí s právními předpisy je rozhodnutím konečným a meritorním, které závazně určuje práva a povinnosti daňového subjektu, a to v tom smyslu, že se definitivně potvrdí správnost či nesprávnost předchozích daňových rozhodnutí. S ohledem na takto konstruované námitky se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu nálezem zrušil. Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti přípisem ze dne 1. března 2004 Nejvyšší správní soud prostřednictvím předsedy senátu 7 A JUDr. V. N. vyjádření, v němž vývody stěžovatele odmítl. Poukázal na to, že za stěžejní považoval při svém rozhodování neexistenci zásahu do subjektivních práv stěžovatele (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a neexistenci rozhodnutí dle § 70 písm. a) s. ř. s. jako jeho materiální projev. K namítané retroaktivitě uvedl, že soud musí vždy postupovat podle procesních předpisů platných a účinných v době jeho rozhodování a nadto, pokud jde o vymezení pojmu rozhodnutí, toto je vyloženo v § 65 odst. 1 s. ř. s. a § 244 o. s. ř. zcela totožným způsobem. Důvodem odmítnutí správní žaloby nebylo, jak se ve vyjádření výslovně zdůrazňuje, posuzování napadeného rozhodnutí jako rozhodnutí procesní povahy, nýbrž k odmítnutí došlo z toho důvodu, že nepovolením přezkoumání rozhodnutí příslušného finančního úřadu nejsou založena, změněna, zrušena nebo závazně určena práva nebo povinnosti účastníka řízení. Tyto své úvahy předseda senátu 7 A rovněž blíže rozvedl. Dle vyjádření účastníka řízení tak jeho postupem nebylo odepřeno právo na soudní ochranu. Nad rámec vyložených důvodů závěrem dodal, že institut přezkoumání daňových rozhodnutí podle § 55b zák. č. 337/1992 Sb. není řádným opravným prostředkem a bylo zcela na stěžovateli, zda rozhodnutí správce daně napadne tímto prostředkem nebo žalobou ve správním soudnictví, případně využije obou těchto institutů. II. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu ústavní kautel, přičemž porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, neshledal. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy ČR). Předmětem námitek ústavní stížnosti je klíčové tvrzení, dle něhož rozhodnutí vydané na základě § 55b zák. č. 337/1992 Sb., jímž se nepovoluje přezkoumání rozhodnutí správce daně, je rozhodnutím podřaditelným pod dosah ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel se domáhal žalobou podanou dne 20. listopadu 2002 u Vrchního soudu v Praze podle § 244 o. s. ř. zrušení rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 12. září 2002 č. j. 553/69 487/2002, kterým nebyla povolena jeho žádost o přezkoumání blíže specifikovaného platebního výměru Finančního úřadu v Neratovicích. Na základě § 132 s. ř. s. věc přešla do věcné příslušnosti Nejvyššího správního soudu, který žalobu dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl s tím, že jí napadené rozhodnutí nemá charakter rozhodnutí vymezeného v ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. Pro posouzení věci je tak podstatnou stěžejní otázka, zda se ve vztahu k rozhodnutí dle § 55b zák. č. 337/1992 Sb. jedná o rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti. K této problematice ve věci rozhodující senát uvádí, že dle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000 ze dne 19. prosince 2000 "v případě rozhodování podle § 55b daňového řádu se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech (roz. daňového subjektu)... jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno." (in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 21, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2002, str. 486). Jinými slovy vyjádřeno, III. senát Ústavního soudu má ve shodě s důsledky plynoucími z citovaného názoru pléna, jímž je vázán, když předmětné ustanovení zák. č. 337/1992 Sb. zůstalo v mezidobí nedotčeno, za to, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu. Důvod pro postup předvídaný v § 23 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, III. senát, nesdílejíc odchylný právní názor předkládaný stěžovatelem, neshledal, a to ani s přihlédnutím k (později vydanému) nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 660/2000 (argumentum a minori ad maius). V důsledku absence žalobní legitimace stěžovatele tak nebyla správní žaloba způsobilá meritorního projednání, pročež došlo k jejímu odmítnutí. Na okraj se pro úplnost dodává, že výhrada retroaktivní aplikace § 65 odst. 1 s. ř. s. není se zřetelem ke kontextu věci namístě, neboť jeho slovní formulace a dikce § 244 odst. 1 o. s. ř. (platného a účinného v době podání správní žaloby stěžovatelem), na což konečně poukázal i účastník řízení ve svém vyjádření, jsou (v daném ohledu relevantním pro posouzení žaloby) identické a z pohledu rozhodovacích důvodů bylo tedy nadbytečným se polemikou stěžovatele v naznačeném směru vedenou pro její akademičnost zabývat. Pro uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost vykazuje znaky zjevné neopodstatněnosti, a proto ji podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2004