Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti A. N., zast. JUDr. Renatou Volnou, advokátkou, sídlem Pellicova 25, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.1.2005, č.j. 28 Cdo 1416/2004-152, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6.11.2003, č.j. 38 Co 10/2003-127, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8.8.2002, č.j. 32 C 14/2001-98, s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6.11.2003, č.j. 38 Co 10/2003-127, a spojenou s návrhem na zrušení § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a ing. P. P., zast. JUDr. Robertem Kameníkem, advokátem, sídlem Česká 15, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"); současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu, a dále navrhl, aby bylo zrušeno ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel v návrhu na zahájení řízení, po stručném popisu vývoje restitučního sporu zahájeného v roce 1992 žalobou vedlejšího účastníka a jeho bratra, uvedl, že již v dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, namítal celou řadu pochybení soudu I. stupně, jež spatřoval v porušení hmotně právních předpisů, zejména potom ústavně garantovaných práv zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva") a Mezinárodním paktem o lidských právech (dále jen "Pakt"), popř. Chartou EU. Tvrdí, že bylo porušeno právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a dále, že mu bylo upřeno právo na soudní a jinou ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy a dále čl. 14 Paktu. Námitky proti rozhodnutím obecných soudů koncentroval do těchto okruhů: a) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Restituce jako určitý způsob vyvlastnění je sice přípustná, ale pouze tehdy, pokud je v souladu s tímto článkem Listiny. Restituce majetku fyzickou osobou, jako povinnou osobou podle § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., je možná pouze tehdy, pokud by se jednalo o vyvlastnění, tj. pouze ve veřejném zájmu a za náhradu. Jestliže není dán veřejný zájem, nejsou splněny předpoklady pro vyvlastnění, tedy restituci, i kdyby byl dán veřejný zájem, nelze vyvlastnit nemovitost bez náhrady. Zák. č. 87/1991 Sb. sám v souvislosti s vydáním věci podle § 4 odst. 2 nemá ustanovení o poskytnutí náhrady, pouze v § 11 zakládá nárok na vrácení kupní ceny. Nárok podle tohoto ustanovení není náhradou ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, proto je § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. v rozporu s Listinou, ale též s Úmluvou, resp. Dodatkovým protokolem. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na závěry Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. a P. proti České republice. b) Rozsudkem krajského soudu dochází k dotčení vlastnických práv třetích osob, tedy někoho jiného než účastníka řízení. Tím došlo k porušení vlastnického práva současného vlastníka nemovitostí, které byly předmětem sporu. c) Obecné soudy se nezabývaly celou řadou námitek, které stěžovatel vznášel v průběhu řízení, v otázce protiprávního zvýhodnění (důvodnost nároku matky žalobce na nabídku domu, údajné upřednostnění stěžovatele pro politickou a stranickou angažovanost, význam existence 3 bytů, rychlost řízení o koupi nemovitosti). Odůvodnění soudů postrádají reálný podklad, rozhodnutí jsou tudíž nepřezkoumatelná, neboť spravedlivý proces znamená hodnocení na základě konkrétních ve spise založených důkazů, nikoliv na domněnkách. d) Nesprávně bylo aplikováno ustanovení § 4 odst. 2 věta poslední, protože stěžovatel id 1/2 nemovitostí nabyl na základě přechodu práva, a to z titulu dědění po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. V kontextu s těmito tvrzeními považuje stěžovatel ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. za rozporné s Listinou a Úmluvou a má za to, že by mělo být ve smyslu § 64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako neústavní zrušeno. Vzhledem k tomu, že podle názoru stěžovatele by mohlo dojít ke značné újmě výkonem rozhodnutí jemu a zejména potom třetí osobě, a není to v rozporu s veřejným zájmem, navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku krajského soudu, jímž se potvrzuje rozsudek městského soudu, na jehož základě je povinen vydat nemovitosti. Relevantní znění příslušných článků Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu k Úmluvě, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá a konkretizuje, je následující: Čl. 11 Listiny: 1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. 2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. 3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. 5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Čl. 36 Listiny: 1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. 3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. 4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl.. 6 Úmluvy: 1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. 2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. 3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví. Čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Ochrana vlastnictví Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se zabýval především posouzením přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím řešícím právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázku, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Upozorňuje, že ústavní stížnost v podstatě ani nevychází z názoru, že by zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolací soud nesprávně shledal a doložil. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v základní otázce chápání a výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. ve srovnání s předpisy ústavně právními. Dovolací soud nesídlí (správně má být "nesdílí") názor o rozporu tohoto ustanovení s ústavně právními předpisy, příp. s mezinárodními úmluvami; jde však o otázku, která náleží k posouzení výlučně Ústavnímu soudu. Nejvyšší soud návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a zdůraznil, že není nepřezkoumatelný, jak se snaží dovodit stěžovatel. V něm odvolací soud odkázal na hodnocení provedených důkazů a na skutkové závěry soudu I. stupně uvedené v odůvodnění prvostupňového rozsudku proto, že se s nimi bezezbytku ztotožnil a v odvolacím řízení nebyly uplatněny žádné nové důkazy ani nová tvrzení. Pokud jde o právní posouzení věci, také bylo možno v podstatě odkázat na správné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, který se náležitě vypořádal se všemi námitkami žalovaného (tj. stěžovatele), a s právními závěry soudu I. stupně se ztotožnil i odvolací soud. Za takové situace nebylo nutné zbytečně znovu opakovat hodnocení důkazů, skutkové závěry a právní argumentaci z rozhodnutí soudu I. stupně, k nimž odvolací soud neměl nic podstatného, co by hodlal doplnit. Bylo tedy možno v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu odkázat na odůvodnění soudu I. stupně, aniž se odvolací soud dostal do rozporu s § 211 a s § 157 odst. 2 obč. soudního řádu a s čl. 36 Listiny. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Městský soud odkázal na obsah spisu a rozsudku, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti také nekonkretizoval. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil. V další fázi řízení stěžovatel projevil zásadní nesouhlas s vyjádřením krajského soudu ohledně přezkoumatelnosti jeho rozhodnutí. Jeho názor o zbytečnosti opakování hodnocení důkazů, skutkových závěrů a právní argumentace považuje za rozporný s § 157 odst. 3 obč. soudního řádu. Stěžovatel též krajskému soudu vytkl, že se ve vyjádření nezbývá dalšími námitkami, jako např. ochranou vlastnického práva ve smyslu Listiny a Úmluvy. Ani s vyjádřením Nejvyššího soudu se stěžovatel neztotožnil, protože je přesvědčen, že napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam (zásadní význam byl uveden v dovolání, např. se jednalo o otázku porušení čl. 11 odst. 4 Listiny a o otázku zániku práva na bydlení matky žalobce). Ze spisu Městského soudu v Brně sp.zn. 32 C 14/2001 (pův. sp. zn. 32 C 18/92) Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník společně s ing. M. P. podali dne 13.1.1992 žalobu, kterou se domáhali, aby stěžovateli byla uložena povinnosti vydat jim specifikované nemovitosti v kat. úz. Stránice. Podle žalobního tvrzení tyto nemovitosti propadly ve prospěch státu na základě žalobcům uložených trestů propadnutí majetku (viz rozsudky Městského soudu v Brně sp.zn. 7 T 142/72 a sp.zn. 7 T 744/71). Nemovitosti byly kupní smlouvou ze dne 30.3.1979 prodány Čs. státem - Obvodním podnikem bytového hospodářství Brno II stěžovateli a jeho manželce. Podle názoru žalobců získal stěžovatel na základě protiprávního zvýhodnění, které v žalobě popsali. Stěžovatel byl údajně dne 4.9.1991 vyzván k vydání nemovitostí, výzvě nevyhověl. Stěžovatel navrhl zamítnutí žaloby, protože nejsou splněny podmínky pro restituci nemovitostí. Namítal, že výzva nebyla podána oprávněnou osobou, že dům byl získán kupní smlouvou uzavřenou v souladu s tehdy platnými právními předpisy, bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Žádost o zakoupení domu podával, ale chtěl koupit jakoukoliv nemovitost, protože s manželkou bydlel odděleně. Do domu byly stěžovatelem a jeho manželkou investovány nemalé finanční prostředky (byla provedena oprava celé fasády, zavedena nová elektroinstalace a rozvod vody, oplechování střechy, instalován kotel na plynové vytápění, byla zbudována garáž). Po provedeném jednání bylo žalobě (v té době změněné na povinnost uzavřít dohodu o vydání) rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4.5.1993, č.j. 3 C 18/92-70, ve znění opravného usnesení ze dne 16.3.1994, č.j. 32 C 18/92-97, vyhověno tak, že povinnost byla uložena ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi (řízení o žalobě ing. M. P. bylo zastaveno po jejím zpětvzetí). Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, na jehož základě Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.5.1995, sp.zn. 16 Co 330/94, 333/94, změnil rozsudek soudu I. stupně a žaloba byla zamítnuta. Rozsudek krajského soudu byl zrušen na základě dovolání vedlejšího účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997, sp.zn. 3 Cdon 344/96). Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že v řízení uplatňoval nesprávný právní závěr, že nelze vyhovět žalobě o uložení povinnosti uzavřít dohody o vydání věci jen zčásti (jen ohledně domu a nikoli ohledně pozemků) a také, že nezbyla plně objasněna otázka, zda k pozemkům bylo či nebylo zřízeno právo osobního užívání pozemků. V době mezi nabytím právní moci rozsudku krajského soudu a jeho zrušením Nejvyšším soudem stěžovatel předmětné nemovitosti prodal Moravské uhelné, a.s., a z tohoto důvodu namítal nedostatek pasivní legitimace (pozn. tato společnost zakrátko nemovitosti převedla dalšímu nabyvateli - Mostecké uhelné společnosti, a.s.). V další fázi sporu rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17.6.1998, sp.zn. 20 Co 354/97, tak, že žalobu o uložení povinnosti zamítl, právě s odkazem na nedostatek pasivní legitimace. Také tento rozsudek odvolacího soudu byl na základě dovolání vedlejšího účastníka zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5.3.1999, sp. zn. 23 Cdo 2223/98) právě z důvodu nesprávného právního názoru ohledně pasivní legitimace. Následně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12.12.2000 sp.zn. 19 Co 268/99 (tj. po více než 7 letech) zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4.5.1993, č.j. 3 C 18/92-70, ve znění opravného usnesení ze dne 16.3.1994, č.j. 32 C 18/92-97, a prvostupňovému soudu uložil, aby se zabýval otázkami věcné pasivní legitimace a vzniku práva osobního užívání pozemků. V této fázi řízení změnil vedlejší účastník žalobní návrh a žádal, aby stěžovateli byla uložena povinnosti nemovitosti vydat, a Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8.8.2002, č.j. 32 C 14/2001-98, uložil stěžovateli, aby předmětné nemovitosti vedlejšímu účastníkovi vydal. V odůvodnění konstatoval, že vedlejší účastník je oprávněnou osobou podle zák. č. 87/1991 Sb., že stěžovatele včas vyzval k vydání nemovitostí, a je oprávněným k jedné id. polovině jako dědic původní vlastnice, k další ideální polovině jako původní vlastník. Stěžovatele považoval soud prvního stupně za povinnou osobu, neboť získal společně se svou manželkou od státu dům smlouvou převodu a pozemky dohodou o zřízení práva osobního užívání, přitom při prodeji nebylo postupováno podle směrnice Ministerstva financí z 2.4.1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům a bytová situace stěžovatele v žádném případě nebyla tak tížívá, aby měl přednost před jinými zájemci o koupi domu; podle zjištění soudu byl stěžovatel v té době členem i funkcionářem KSČ. Tyto zjištěné skutečnosti vedly soud k závěru, že stěžovatel získal nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění, kterým bylo vyloučeno uspokojení širšího společenského zájmu při získávání uvedených nemovitostí. Ohledně pozemků vycházel soud prvního stupně z právního názoru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků, získala osoba, která nabyla stavbu stojící na pozemku, za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., se oprávněné osobě vydá rovněž jako stavba na tomto pozemku. K námitce, že stěžovatel již není vlastníkem nemovitostí, soud nepřihlédl, protože vycházel z právního názoru, že pokud povinná osoba pozbude držbu nemovitosti po účinnosti restitučního zákona na základě právního úkonu, je tu rozhodující držení věci v době nabytí účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6.11.2003, č.j. 38 Co 10/2003-127, tak, že napadený rozsudek potvrdil. Do odůvodnění zařadil stanovisko, že soud prvního stupně učinil správný závěr o skutkovém stavu věci, s nímž se ztotožňuje, přičemž v odvolacím řízení nebyly účastníky uplatněny žádné nové skutečnosti, ani nevznikla potřeba dalšího dokazování. Krajský soud měl za to, že soud prvního stupně posoudil věc správně i po právní stránce. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost odvozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 obč. soudního řádu, a tvrdil, že odvolací soud řešil svým rozhodnutím některé právní otázky (konkretizoval jich celkem 6) v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože nešlo o řešení takových právních otázek, které by byly rozhodovány rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani otázek, které by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem, popřípadě otázek, které by dosud nebyly vyřešeny v rozhodování dovolacího soudu. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelem opakovaně vznášené námitky ohledně naplnění podmínek pro restituci majetku podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Nutno mít na paměti, že Ústavní soud mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že v restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. II. ÚS 10/2000). Tento závěr je v souladu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení konkrétního restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od státu odňaté věci, za určitých podmínek, získal. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další - společensky nežádoucí (stát proto poskytuje ochranu např. tomu, kdo odňaté věci podstatným způsobem změnil, zhodnotil - viz § 8 odst. 1 zák. č 87/1991 Sb., tomu kdo nabyl věci od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění - viz § 4 odst. 2 téhož zákona). Právě podle § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 580/2000), že toto ustanovení je nezbytné nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. Současně Ústavní soud upozornil, že zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. V tomto duchu je také nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že je třeba volit takový způsob interpretace, který bude orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové. V předmětném sporu obecné soudy opakovaně posuzovaly naplnění podmínek pro restituci majetku, který přešel na stát, posléze na fyzické osoby, v rozporu s principy demokratické společnosti, tj. podmínek pro restituci majetku podle § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Jde tedy o typický příklad výkladu a použití jiného právního předpisu než ústavního, což je výlučnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze ústavnost takového výkladu či aplikace, jestliže by konečným důsledkem byl zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak výše uvedeno, za určitých předpokladů jsou povinnými osobami také osoby fyzické. Navrácení majetku původním vlastníkům, příp. jejich právním nástupcům, je tudíž souladné se snahou demokratického státu odčinit křivdy minulého režimu. Jestliže tímto aktem současně dochází k zániku vlastnického práva původního nabyvatele, nejde o vyvlastnění, na které by se vztahovala ochrana podle čl. 11 odst. 4 Listiny, či čl. 1 Dodatkového protokolu (námitky formulované sub a). Jde o speciální soukromoprávní sankci za nabytí věci v rozporu s právními předpisy nebo za protiprávní zvýhodnění, takový vlastník se nemůže dovolávat ochrany za vlastní unfair jednání. Fakt, že pro vydání věci není relevantní změna jejího vlastníka v průběhu restitučního procesu, je také zcela v souladu se zákonodárcovým záměrem, v takovém případě není stěžovatel, navíc, aktivně legitimován domáhat se ochrany vlastnického práva třetích osob (námitky zařazené sub b). K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové stěžovatelovo právo. Obecné soudy se stěžovatelovými návrhy i námitkami vůči žalobě velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jeho tvrzeními i s navrženými důkazy. Argumentačně přesvědčivým způsobem obecné soudy zdůvodnily adekvátní stanovisko ve věci aplikace citovaného ustanovení (námitky stěžovatele sub c). Ani v posouzení jedné z podmínek pasivní legitimace fyzické osoby (námitka sub d) nelze stěžovateli přisvědčit (viz i str. 7 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší soud v něm posuzoval pouze přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 obč. soudního řádu, tj. zda vymezené otázky jsou otázkami zásadního právního významu, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení zpochybňovat. Takový postup Ústavního soudu je plně v souladu s jeho ustálenou judikaturou (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 539/98). Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, včetně návrhu na zrušení § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Za této situace nebyl dán ani důvod pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti jednoho z napadených rozhodnutí. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2005 Ivana Janů, v.r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu