Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti P. Š, zastoupeného JUDr. Jiřím Podlipským, advokátem se sídlem Praha 4, Pod Višňovkou 33/1661, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 8. 2003, čj. 15 C 18/2002 - 80, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, čj. 11 Co 456/2003 - 116, t a k t o : Ústavní stížnost se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 8. 2003, čj. 15 C 18/2002 - 80, zamítl žalobu na určení, že výpověď daná stěžovateli žalovanou, Městskou částí Praha 4, dne 19. 4. 2002 a dne 22. 4. 2002, je neplatná. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 22. 9. 2002, čj. 11 Co 456/2003 - 116, k odvolání stěžovatele, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrdil. Stěžovatel napadl uvedené rozsudky obecných soudů ústavní stížností s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na řádný a spravedlivý proces a navrhl jejich zrušení. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že souběžně s ústavní stížností podal v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, z důvodu podle § 237 odst. 3 a § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Vzhledem k tomu, že dovolání může být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, je stěžovatel přesvědčen, že ústavní stížnost je přípustná podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. K ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2005, připojil kopii dovolání, datovanou dne 3. 2. 2005, na jejíž obsah se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolával. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se minimalizovat své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, že byly, před podáním ústavní stížnosti, vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle odstavce čtvrtého téhož ustanovení, byl-li opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Podání dovolání tedy činí současně podanou ústavní stížnost návrhem nepřípustným podle § 43 odst. 1 písm. e), za současného použití § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Předmětná ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu však v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovýmto posledním prostředkem je dovolání podané k Nejvyššímu soudu ČR, respektive rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty. Podaná ústavní stížnost je tedy návrhem nepřípustným, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. února 2005 JUDr. František Duchoň , v. r. soudce Ústavního soudu