II.ÚS 120/04 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. J. O., směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 9 To 137/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 4 T 100/2002, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se o d m í t á . Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 9 To 137/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 4 T 100/2002. Tvrdí, že v řízení, které jim předcházelo, i jimi samotnými došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, odst. 5, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jako požadavkům na fair proces. Zároveň stěžovatel požádal o odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Stěžovatel konkrétně namítá, že byl před zahájením jeho prvního výslechu policejním orgánem vykázán z výslechové místnosti jeho otec, výslech byl proveden bez přítomnosti jeho obhájce a za použití fyzického násilí. Obecné soudy pak jeho skutečné jednání nesprávně kvalifikovaly, neboť nebyl prokázán úmysl spáchat trestný čin, z něhož byl uznán vinným. Do úvah o trestu bylo zahrnuto i zjištění, že se stěžovatel měl v minulosti již jednou podobného jednání dopustit, byť tato věc nebyla v době rozhodování soudu pravomocně skončena. Závěr o absenci jakékoliv lítosti ve vztahu k jednání a následku neodpovídá obsahu posledního slova stěžovatele. Přitěžující okolností byly shledány i stěžovatelovy sympatie ke hnutí skinheads, z čehož bylo vyvozeno, že stěžovatel používá kovovou tyč jako zbraň, ač nic z toho nebylo prokázáno. Obecné soudy se také nedostatečně zabývaly duševní poruchou stěžovatele, v jejímž důsledku byly podle znalce, MUDr. S. M., v době činu sníženy rozpoznávací složka a ovládací složka. Proto dovodil, že jemu uložený trest je zcela neadekvátní. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále namítl, že odvolacím soudem nebyl jako důkaz připuštěn záznam dokumentu České televize, v němž poškozený S. označil celou událost za nešťastnou náhodu. Spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 4 T 100/2002, který byl Ústavním soudem vyžádán dopisem ze dne 14. 4. 2004, byl doručen 1. 12. 2004. Z něj Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Dne 26. 7. 2002 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Spolu s ním byl od téže doby stíhán i D. K. pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. z., vůči kterému bylo usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 21. 8. 2002, zrušeno jako nedůvodné. Trestného činu se stěžovatel měl dopustit tím, že dne 25. 7. 2002 po předchozím slovním konfliktu, poškozeného J. S. udeřil do hlavy kovovou tyčí o délce cca 1 m, kterýžto úder poškozený zachytil rukou, poté stěžovatel poškozeného uvedenou tyčí píchl do pravého oka, a poté co poškozený upadl na zem, jej stěžovatel opakovaně kopl do břicha a dvakrát do hlavy. Tím poškozenému způsobil rupturu pravého bulbu se ztrátou nitroočních tkání, tržné rány horního víčka se ztrátou části kůže, s podezřením na zlomeninu pravé očnice, což si mělo vyžádat hospitalizaci v rozsahu 2-3 týdnů a celkovou dobu léčení v rozsahu 10-12 týdnů s tím, že zranění bude mít za následek minimálně velmi vážné poškození zraku. Rozsudkem ze dne 15. 1. 2003 byl stěžovatel uznán vinným ve smyslu obžaloby, a za to mu byl za použití ustanovení § 79 odst. 1 tr. z. uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem, a to ve zvláštním oddělení pro mladistvé. Zároveň byl poškozený J. S. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na pořad věcí občanskoprávních. Proti rozsudku se stěžovatel ihned odvolal, a to do výroků o vině a trestu. Posléze se odvolal i státní zástupce v neprospěch stěžovatele do výroku o trestu, a Městská část Praha 2, coby orgán péče o dítě, ve prospěch stěžovatele do výroku o trestu. Všechna odvolání byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2003. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání a souběžně i ústavní stížnost a žádost o milost. Ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 493/03, odmítnuta jako nepřípustná, s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu, zveřejněného pod č. 32/2003 Sb. Žádost o milost byla zamítnuta prezidentem republiky dne 10. 12. 2003. Dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 2004, č. j. 6 Tdo 1388/2003-410. Účastníci řízení byli vyzváni, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Městský soud v Praze odkázal na své rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost brojí proti hodnocení důkazů. Obvodní soud pro Prahu 9 rovněž plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Zdůraznil však, že veškerý verbální projev stěžovatele v průběhu hlavního líčení svědčil o naprosté citové otupělosti a lhostejnosti k tomu, co poškozenému způsobil. Městské státní zastupitelství v Praze, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 a J. S. se postavení vedlejších účastníků řízení vzdali. Aniž by Ústavní soud předjímal své rozhodnutí ve věci samé, bylo žádosti stěžovatele o odklad vykonatelnosti rozhodnutí usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2004 vyhověno. Ústavní soud v minulosti dovodil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody ( nález sp. zn. I. ÚS 68/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 1. Nález č. 17). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou tedy samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. V důsledku aplikace uvedeného zásadního postoje Ústavního soudu je nutno mít ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. První výslech stěžovatele jako obviněného byl policejním orgánem proveden dne 26. 7. 2002 od 16:00 hodin do 17:00 hodin. Z protokolu o tomto výslechu je zřejmé, že mu byl přítomen soudem ustanovený obhájce JUDr. T. V. a stěžovatel s ohledem na svůj psychický stav odmítl vypovídat k věci a vypovídal pouze k osobě. Další výslech stěžovatele se konal až 10. 9. 2002, těsně předtím, než byl stěžovatel seznámen s výsledky vyšetřování. Tomuto výslechu byli přítomni vedle stěžovatele a jeho obhájce i rodiče stěžovatele, a i v tomto případě stěžovatel, s ohledem na svůj psychický stav, odmítl vypovídat. Je tedy zřejmé, že u výslechů stěžovatele, prováděných v přípravném řízení policejním orgánem, byl vždy přítomen obhájce, což jak obhájce tak stěžovatel stvrdili svým podpisem. Proto Ústavní soud neuvěřil tvrzení stěžovatele o nepřítomnosti obhájce u prvního výslechu před policejním orgánem a tvrzení o dalších jednáních konaných proti stěžovateli při tomto výslechu v rozporu se zákonem. Navíc byly výslechy stěžovatele z přípravného řízení fakticky zcela nepoužitelné jak ve prospěch tak v neprospěch stěžovatele, neboť stěžovatel odmítl vypovídat. Stejně neopodstatněná je námitka stěžovatele vůči právní kvalifikaci jeho jednání, a to jako jednání úmyslného. Je zřejmé, že jak soud prvého stupně, tak odvolací soud věnovaly otázce právní kvalifikace dostatečnou pozornost. Oba soudy se v tomto směru zabývaly na jedné straně mechanismem zranění poškozeného, a na druhé straně sledem událostí, které mu předcházely. Závěr o tom, že aktuálně nevyprovokovaný příchod stěžovatele na pozemek poškozeného J. S. a následné údery železnou tyčí (z nichž jeden byl bodný do oblasti obličeje), a kopy do hlavy, jsou trestným činem těžké újmy na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. z., lze považovat za ústavně souladný. Přitom v řízení před odvolacím soudem nebyl stěžovatelem navrhován důkaz dokumentem České televize o posuzované události. Navíc tento důkaz nemohl nic změnit na dosud (zákonem předpokládaným způsobem) provedených důkazech a z nich zjištěného skutkového stavu věci. Proto ani tímto způsobem nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. V úvahách o trestu soud prvého stupně evidentně pochybil, když za přitěžující okolnost považoval trestní řízení, které proti stěžovateli bylo zahájeno, ale nebylo v době rozhodování soudu ještě skončeno. Toto pochybení bylo ústavně souladným způsobem napraveno odvolacím soudem, a to přestože se odvolací soud s odvolací námitkou v tomto směru nevypořádal výslovně. Odvolací soud totiž ve svých úvahách o druhu a výměře trestu nebral vůbec v úvahu další zahájené trestní řízení proti stěžovateli, ale jako důvod pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody konstatoval cyničnost ("dobíjení" zraněného, krvácejícího a bezmocného poškozeného), způsob provedení činu (viz shora), a vysokou společenskou nebezpečnost činu pro společnost (napadení se zbraní a v převaze zcela nevinného a bezbranného člověka a způsobení následku, kterým bude postižen na celý život). Rovněž se zabýval i stěžovatelem zdůrazňovaným znaleckým posudkem o duševní poruše stěžovatele, jehož závěry spolu s nízkým věkem stěžovatele byl odůvodněn závěr o nezvýšení výměry trestu v souladu s odvoláním státního zástupce. Rovněž tak lze za ústavně souladné považovat hodnocení osoby stěžovatele provedené odvolacím soudem, který na jedné straně konstatoval příslušnost stěžovatele k agresivnímu hnutí skinheads (str. 5 usnesení) a na straně druhé absenci odpovědného přístupu rodičů k výchově stěžovatele (str. 3 usnesení). Z vyložených důvodů má proto Ústavní soud úvahy odvolacího soudu o druhu a výši trestu za ústavně souladné. Těmito úvahami byl evidentně postižen smysl a účel ukládání trestu, tak jak byly Ústavním soudem dovozeny v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 463/97 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení.Svazek č. 10 Nález č. 47 str. 313), na nějž poukazoval stěžovatel. Z tohoto pohledu jsou úvahy soudu prvého stupně o charakteru lítosti stěžovatele, stejně jako poukaz na probíhající další trestní řízení, jako o potenciálních dalších přitěžujících okolnostech zcela zjevně nadbytečné. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. ledna 2005 JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu