Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. H., zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem Advokátní kanceláře Svejkovský, Kabelková, v. o. s., se sídlem Kamenická 1, Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 14 Co 106/2005, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 99 P 555/98, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni a 2) Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a 1) L. K. a 2) nezletilé B. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 26. 5. 2005, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 99 P 555/98, kterým byl zamítnut její návrh na střídavou výchovu nezletilé B. K., a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 14 Co 106/2005, kterým byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ve znění, že se její návrh na změnu výchovného prostředí zamítá. Tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena její základní práva podle čl. 32 odst. 4 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 18 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "ú. p. d."). Ze stěžovatelkou předložených fotokopií napadených rozsudků a z jejích tvrzení Ústavní soud zjistil, že nezletilá B. K. se od 23. 1. 1999 nachází ve výchově otce, tj. L. K., a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 4. 2000, byla schválena dohoda rodičů, podle které byla svěřena do jeho výchovy. Dne 11. 2. 2004 podala stěžovatelka návrh na změnu výchovného prostředí, jímž se domáhala svěření nezletilé B. K. do střídavé péče obou rodičů s ohledem na podstatnou změnu poměrů na své straně. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 1. 2005 byl návrh stěžovatelky zamítnut, a k jejímu odvolání byl tento rozsudek potvrzen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2005. Stěžovatelka soudům obou stupňů vytýká, že se nevypořádaly s jejím základním tvrzením, že od poslední úpravy výchovného prostředí došlo k radikální změně poměrů spočívající v tom, že se stěžovatelka i nezletilá B. K. vyrovnaly s tragickou událostí v rodině, která byla nejvýznamnější okolností při předchozím rozhodování o výchovném prostředí. Soudy obou stupňů se pouze zaobíraly změnou spočívající v tom, že se stěžovatelka znovu provdala a má další dceru. Dále vytýká, že soud prvého stupně nad rámec zákonných podmínek označil střídavou výchovu za neproveditelnou pro nesouhlas otce. Rozpory s otcem jsou jednak podle stěžovatelky bagatelní a navíc nemohou být důvodem pro nevyhovění návrhu na střídavou výchovu. Zásadně nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že nedošlo k takové změně poměrů, která by změnu výchovného prostředí odůvodňovala. Ústavní soud v minulosti dovodil, že důvody odůvodňující změnu rozhodnutí o výchovném prostředí musí dosáhnout intenzity změny poměrů ve všech jejích aspektech (usnesení sp. zn. IV. ÚS 14/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 17. U. 5. str. 367). Ústavní soud se ztotožňuje i s názorem teorie, že s ohledem na požadavek stálosti výchovného prostředí a na zájem nezletilce na jeho další řádné výchově, je změna výchovného prostředí odůvodněna jen tehdy, když dosavadní úprava již nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj dítěte, když se dostane do rozporu se zájmy dítěte a se zájmy společnosti, a to zejména proto, že se mezi dítětem a rodičem, jemuž bylo svěřeno dítě do výchovy, vyvinul takový vztah, který zdárný průběh výchovy ohrožuje. Z toho vyplývá, že půjde zpravidla o změnu poměrů rodiče, který vychovává nezletilé dítě. Naproti tomu nebude důvodem změny rozhodnutí soudu o výchově nezletilého dítěte jedním rodičem změna poměrů u druhého rodiče (který nevychovává nezletilé dítě) tkvící pouze v tom, že (na rozdíl od doby dřívějšího rozhodování o výchovném prostředí) vykazuje druhý rodič v podstatě stejnou způsobilost k výchově nezletilého dítěte, jako rodič, který je vychovává. (in Holub, M., Nová, H., Hyklová, J.: Zákon o rodině - Komentář a předpisy souvisící. 7. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 3. 2005. Linde Praha, a. s. - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka. 2005. str. 66) V posuzovaném případě lze považovat za ústavně souladné, pokud obecné soudy neshledaly důvod pro změnu výchovného prostředí za situace, kdy sice došlo ke změně poměrů na straně stěžovatelky, ale nedošlo k zásadní změně poměrů na straně nezletilé B. K. a jejího otce, a styk nezletilé se stěžovatelkou probíhá v širokém rozsahu. I podle názoru Ústavního soudu je totiž samo o sobě nerozhodné, že v době rozhodování o změně výchovného prostředí (oproti stavu při předchozím rozhodování o výchovném prostředí) jsou oba rodiče shodně způsobilí k výchově nezletilého, což lze mít za podstatu stěžejního argumentu stěžovatelky, se kterým se tak obecné soudy vypořádaly. Proto Ústavní soud neshledal v posuzovaném případě porušení základních procesních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 363/03 (in http://www.judikatura.cz/ navštíveno dne 13.7.2005), jehož se stěžovatelka v této souvislosti dovolává na daný případ nedopadají, neboť obecné soudy v posuzovaném případě zjevně nerozhodovaly uniformě, ale podle stávající právní úpravy a s přihlédnutím k podstatě všech okolností daného případu. Stejně tak nemohlo dojít napadenými rozhodnutími k zásahu do rodičovských práv podle čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 ú. p. d., neboť těmito rozhodnutími nebylo stávající vymezení podílu jednotlivých rodičů na výchově nijak změněno a stěžovatelka se tedy nadále podílí na výchově nezletilé B. K.v době svého styku s ní. Z takto vyložených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2005 Jiří Nykodým předseda senátu