II.ÚS 521/03 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele A. O., zastoupeného JUDr. P. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2003, č. j. 6 Ads 41/2003-87, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2003, č. j. 6 Ads 42/2003-79, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2003 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jimiž byly odmítnuty kasační stížnosti stěžovatele směřující proti zamítnutí jeho žádostí o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce. Stěžovatel se domníval, že vydáním napadených rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s § 8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle § 8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spisy Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 33 Ca 290/1998 a sp. zn. 33 Ca 251/1999, z nichž vyplynulo následující: Krajský soud svým usnesením ze dne 7. 8. 2000, č. j. 33 Ca 251/99, potvrdil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze, jímž byl stěžovateli v důsledku valorizace navýšen vyplácený invalidní důchod. Stěžovatel, přesvědčen, že mu mělo být přiznáno více, se proti rozhodnutí krajského soudu odvolal a po zamítnutí odvolání podal dne 5. 3. 2001 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Stěžovatel současně požádal o ustanovení právního zástupce, přičemž tato žádost byla usnesením krajského soudu ze dne 17. 12. 2001, č. j. 33 Ca 251/1999-34, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2002, č. j. 2 Cao 70/2002-43, zamítnuta. Na následnou výzvu krajského soudu k odstranění vad dovolacího návrhu reagoval stěžovatel novou žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů a o osvobození od soudních poplatků. I tato žádost byla krajským soudem zamítnuta, a to usnesením ze dne 3. 4. 2003, č. j. 33 Ca 251/1999-66. Toto rozhodnutí krajského soudu pak stěžovatel napadl dne 15. 4. 2003 kasační stížností. Dne 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"). Protože do doby účinnosti tohoto předpisu nebylo o dovolání stěžovatele ze dne 5. 3. 2001 rozhodnuto, pokračoval v řízení nadále Nejvyšší správní soud, a to na základě ustanovení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tedy v předmětné věci rozhodoval o dvou kasačních stížnostech, přičemž první z nich, ze dne 5. 3. 2001, jež byla původně dovoláním, směřovala proti rozhodnutí ve věci samé, zatímco prostřednictvím druhé, ze dne 15. 4. 2003, se stěžovatel domáhal, aby mu byl pro řízení o první kasační stížnosti ustanoven právní zástupce. Kasační stížnost, jež se týkala "věci hlavní", byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003, č. j. 7 Ads 7/2003-75, s odůvodněním, že stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, ačkoliv jím ve smyslu § 105 odst. 2 soudního řádu správního zastoupen být musel. Nejvyšší správní soud poté odmítl usnesením ze dne 20. 10. 2003, č. j. 6 Ads 41/2003-87, i kasační stížnost ze dne 15. 4. 2003, směřující proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že kasační stížnost, kvůli níž stěžovatel o ustanovení právního zástupce žádal, byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003, č. j. 7 Ads 7/2003-75, odmítnuta. Proto ztratilo rozhodování o kasační stížnosti ze dne 15. 4. 2003 jakýkoliv smysl, neboť ať už by dopadlo jakkoliv, nezměnilo by to nic na rozhodnutí ve věci hlavní. Nejvyšší správní soud poukázal na skutečnost, že chyběla jedna z podmínek řízení, a to důvod a zájem na právní ochraně, jenž není dán tehdy, je-li každému zřejmé, že soudní řízení v dané věci nemůže objektivně přinést žádný užitek. Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, že i kdyby se soud věcně zabýval námitkami uvedenými v kasační stížnosti, stejně by existenci podmínek pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků a ustanovení advokáta neshledal. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel svou ústavní stížností, a to společně s usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2003, č. j. 6 Ads 42/2003-79. Obě napadená rozhodnutí jsou obsahově totožná a řízení, jež jim předcházelo, mělo obdobný průběh s tím rozdílem, že v případě usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2003, č. j. 6 Ads 42/2003-79, nebylo na počátku rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze potvrzeno, nýbrž bylo usnesením krajského soudu ze dne 13. 9. 1999, č. j. 33 Ca 290/1998-7, zrušeno pro duplicitu. Stěžovatel však i proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal odvolání a následně postupoval zcela shodně jako v případě usnesení krajského soudu ze dne 7. 8. 2000, č. j. 33 Ca 251/99. II. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a dále namítal, že mu v důsledku nesprávné aplikace § 35 odst. 7 soudního řádu správního byla odňata možnost učinit soudní podání tak, jak to předepisuje zákon, čímž byl významným způsobem zkrácen ve svém právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož majetkové poměry stěžovatele neodůvodňují právní zastoupení na účet státu, když jeho příjem převyšuje životní minimum. Dle tvrzení stěžovatele mu příjem sotva postačoval k faktickému zajištění jeho základních životních potřeb a rozhodně již nestačil k pokrytí nadstandardních výdajů jako je odměna za právní pomoc. Soud prvního stupně tak posouzení předmětné otázky nepřípustně zjednodušil, když se omezil jen na obecné srovnání s tzv. životním minimem. Ve vztahu k napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel považoval za právně irelevantní, že řízení, pro něž má být právní zástupce ustanoven, již skončilo. Dle názoru stěžovatele právní zájem na vedení sporu není podmínkou řízení, kterou je soud povinen zkoumat. Případný nedostatek právního zájmu by mohl mít za následek pouze zamítnutí příslušné žaloby v meritu věci, nikoliv odmítnutí žaloby. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Ústavní soud následně vyzval Nejvyšší správní soud, aby se jako účastník řízení k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil. Nejvyšší správní soud uvedl, že o kasační stížnosti ve věci hlavní rozhodoval jiný senát než o kasační stížnosti směřující proti neustanovení právního zástupce, proto došlo k tomu, že byla kasační stížnost ve věci hlavní odmítnuta dříve, než byla vyřešena otázka právního zastoupení stěžovatele. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyšší správní soud konstatoval, že kasační stížnost proti neustanovení právního zástupce byla odmítnuta, když soud shledal, že není dána podmínka řízení spočívající v zájmu na právní ochraně. Dle soudního řádu správního není proti rozhodnutí Nejvyššího správního řádu přípustný žádný opravný prostředek, proto je po pravomocném skončení řízení o kasační stížnosti ve věci samé zřejmé, že ze soudního řízení ve věci kasační stížnosti proti neustanovení právního zástupce nemůže objektivně vzejít žádný užitek. Nejvyšší správní soud dále připustil, že je sporné, zda mělo být rozhodnutí o kasační stížnosti proti neustanovení právního zástupce rozhodnutím procesním či rozhodnutím věcným. S ohledem na to, že řízení o ustanovení zástupce může probíhat jen ve vztahu k jinému konkrétnímu řízení, s nímž je existenčně spjato, přiklonil se Nejvyšší správní soud k názoru, že řízení o ustanovení právního zástupce je ve vztahu k řízení ve věci hlavní řízením akcesorickým. Účastník řízení dále poznamenal, že přezkum rozhodnutí krajských soudů o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů je velkým dílem umožněn benevolentním výkladem § 104 odst. 3 soudního řádu správního. Při striktním výkladu tohoto ustanovení by byl přezkum těchto rozhodnutí nepřípustný jak podle § 104 odst. 3 písm. b), tak i podle § 104 odst. 3 písm. c) soudního řádu správního. Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na skutečnost, že pokud by byla napadená rozhodnutí Ústavním soudem zrušena, byl by nucen ustanovit stěžovateli právního zástupce pro pravomocně skončené řízení, v němž byly vyčerpány všechny opravné prostředky. Co se týče úvah stěžovatele o tom, zda jeho příjem může vést k přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta, zde se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem krajského soudu. V závěru svého vyjádření Nejvyšší správní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. IV. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost po věcné stránce, přičemž shledal, že není důvodná. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za věcně správná v tom směru, že nelze ustanovit právního zástupce pro řízení, které již bylo pravomocně skončeno. Vycházel přitom z účelu předmětného právního institutu, jímž je zajištění právní pomoci pro účastníka konkrétního řízení. Je zřejmé, že v případě, kdy řízení, pro něž měl být advokát ustanoven, již bylo skončeno, tento účel naplnit nelze. V této souvislosti je ovšem třeba poznamenat, že k situaci, kdy je skončeno řízení ve věci hlavní, aniž by byla nejprve s konečnou platností vyřešena otázka právního zastoupení účastníka, by s ohledem na kautely spravedlivého procesu vůbec docházet nemělo. Pokud však taková situace nastala, bylo by třeba hledat pochybení u rozhodnutí, jímž se končí řízení ve věci hlavní, a nikoliv u rozhodnutí, kterým se následně zamítá, popř. odmítá žádost účastníka o ustanovení právního zástupce. Jestliže stěžovatel svou ústavní stížností napadl pouze rozhodnutí o odmítnutí kasační stížnosti proti neustanovení právního zástupce, nelze s ohledem na výše uvedené považovat ústavní stížnost za důvodnou, neboť za dané procesní situace ani jiné řešení ze strany Nejvyššího správního soudu nepřicházelo v úvahu. Otázku, zda měla být kasační stížnost zamítnuta, spíše než odmítnuta, nepovažoval Ústavní soud za relevantní, neboť se v tomto případě jedná o akademický problém bez reálného dopadu do právní sféry stěžovatele a tedy o okolnost nezpůsobilou zapříčinit zásah do jeho ústavně zaručených práv. Námitky, týkající se posouzení podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, pak Ústavní soud zcela pominul, neboť tyto směřovaly vůči rozhodnutí krajského soudu, jímž byla žádost stěžovatele o ustanovení právního zástupce zamítnuta, a nikoliv proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, jejichž ústavnost byla v řízení o ústavní stížnosti posuzována. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení:Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. 9. 2005 Michaela Židlická předsedkyně senátu