III. ÚS 369/05 Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. Š., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Perglem, advokátem v Litvínově 1, Žižkova 480, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2005, sp. zn. 30 Co 170/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v souladu se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2005 (30 Co 170/2005-72) a tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2005 (30 Co 170/2005-72) byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. října 2004 (10 C 290/2002-56) ve výroku o nákladech řízení. Současně jím bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 zamítl soud I. stupně žalobu stěžovatele (vystupoval v procesním postavení žalobce v řízení před obecnými soudy) o zaplacení částky 1 092 000,- Kč s přísl. a dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalované (NOCC a. s.) na nákladech řízení částku 163 830,- Kč. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že obecný soud nevyhodnotil důkazy v souladu se zákonem. Stěžovatel svým jednáním nezavinil neúspěch ve věci, rozhodnutí o nákladech řízení proto nemá oporu v zákoně a je v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy v dané věci aplikovaly ust. § 242 odst. 1 zákoníku práce, opomněly však vyložit stejným způsobem ust. § 243 odst. 4 zákoníku práce. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadené usnesení Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel napadl odvoláním rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8, jak je vpředu označen, pouze v části týkající se nákladů řízení. Soud I. stupně podle názoru odvolacího soudu zcela správně rozhodl o náhradě nákladů podle úspěchu žalované v řízení. Poukázal přitom na znění § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého účastníku, jenž měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Dále odvolací soud v odůvodnění svého (napadeného) usnesení konstatoval, že v daném případě nejsou dány důvody hodné mimořádného zřetele, pro které by neměla být náhrada nákladů úspěšnému účastníku přiznána (§ 150 o. s. ř.). Současně se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se nepoužití ust. § 243 odst. 4 zákoníku práce. Odvolací soud tedy při projednání odvolání postupoval v souladu s procesním předpisem (občanským soudním řádem). Jeho právní názor o nákladech řízení byl přijat na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci a v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR). Za situace, kdy se odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení rovněž ústavně konformním způsobem vypořádal se všemi tvrzeními stěžovatele v odvolání (§ 167 odst. 2, § 157 odst. 2 o. s. ř.), nelze mu pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nic vytknout. Stěžovatele se sluší upozornit na to, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů; proto mu nepřísluší v daných souvislostech přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecného soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiloval. Nadto je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 15/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 13., č. 50, Praha 2000), dle které má účastník řízení právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou. Toto právo je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z takto rozvedených důvodů neshledal Ústavní soud, že by napadeným usnesením Městského soudu v Praze došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2005