IV.ÚS 162/04 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu IV. ÚS 162/04 Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti K. M., zastoupeného JUDr. J. P., proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 16 Co 54/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2003, čj. 25 Cdo 1072/2003-351, potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2002, čj. 55 Co 421/2002, 55 Co 422/2002-309, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 2002, čj. 18 C 32/99-282, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. 10. 2002, čj. 18 C 32/99-302, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 5. 2004 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhoval, aby jeho ústavní stížnost byla projednána jako naléhavá mimo pořadí, když jím tvrzené nezákonnosti trvají už více než 36 let a o řádné odškodnění dosud marně usiluje už 8 let. Dále stěžovatel navrhl, aby náklady na jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatil stát, neboť jeho jediným příjmem je plný invalidní důchod v měsíční výši 6.013,- Kč; jiný příjem v současné době nemá a nemá ani majetek, z něhož by příjem mohl mít. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 18 C 32/99, jakož i z podané ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel byl v období od 19. 2. 1968 do 15. 5. 1968 ve vazbě. Následně byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 5. 1968, sp. zn. 2 T 94/68, jež nabyl právní moci dne 16. 6. 1968, uznán vinným trestným činem příživnictví podle § 203 trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Tento rozsudek a další rozhodnutí na něj obsahově navazující byla ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1996, sp. zn. 2 Tzn 74/96, a stěžovatel byl zproštěn obžaloby. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 1974, sp. zn. 3 T 48/74, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem příživnictví podle § 203 tr. zák., za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, a dále mu byl podle § 4 odst. 2 zákona č. 44/1973 Sb., o ochranném dohledu, uložen ochranný dohled na dobu 2 roků, přičemž ve výkonu trestu byl stěžovatel v období od 1. 11. 1974 do 31. 8. 1975. Uvedený rozsudek a usnesení a další rozhodnutí na zrušení rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, byla ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 1996, sp. zn. 2 Tzn 75/96, a stěžovatel byl zproštěn obžaloby. Stěžovatel nebyl účasten rehabilitace podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a z tohoto důvodu mu nevzniklo právo na odškodnění ve smyslu § 23 a násl. cit. zákona. Proto se domáhal náhrady za ztrátu na výdělku podle obecných předpisů, když nejdříve podle § 371 odst. 1 trestního řádu, platného ke dni 19. 2. 1968 požádal Ministerstvo spravedlnosti dne 3. 6. 1996 o přiznání nároku; ten mu však přiznán nebyl. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 18. 9. 1996 se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 170.000,- Kč za výše uvedenou nezákonnou vazbu a náhrady škody ve výši 260.000,- Kč za nezákonné věznění a ochranný dohled; obě částky představují valorizovaný ušlý výdělek - v prvém případě na postu kapelníka amatérské hudební skupiny, v druhém případě, jakožto hudebníka skupiny, jež měla smluveno zahraniční angažmá. Mezi účastníky civilního řízení nebylo sporu o to, že stěžovatel byl nezákonně vzat do vazby a uvězněn ve výše uvedeném období, ani o to, že stěžovateli vznikl nárok na náhradu škody. Spornou byla otázka, zda stěžovateli vznikla škoda dle skutkových tvrzení uvedených v žalobě a v jaké výši. Ve věci bylo rozhodováno vícekrát, a to soudy všech stupňů; stěžovatel podal též ústavní stížnost proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 11. 1997 a rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 4. 1998, které Ústavní soud vyhověl nálezem ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98. Vyšev ze zmiňovaného nálezu a ustanovení § 136 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 8. 2001, čj. 18 C 32/99-256, přiznal stěžovateli odškodnění ve výši 192,- Kč, které činilo rozdíl mezi výší vypočtenou soudem - 44.672,- Kč (39.672,- Kč jako náhrada za ušlý výdělek a 5000,- Kč jako zadostiučinění za neoprávněné omezení svobody ve smyslu ustanovení § 13 občanského zákoníku) a částkou, kterou Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli mezitím vyplatilo (44.478,- Kč); ve zbytku soud žalobu zamítl. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2002, čj. 16 Co 395/2001-269, prvostupňový rozsudek v zamítavých výrocích zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 následně rozsudkem ze dne 20. 5. 2005, čj. 18 C 32/99-282, žalobu v části, o níž dříve rozhodl zamítavými výroky, opět zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, čj. 55 Co 421/2002 a 55 Co 422/2002-309, v kterém zvolil stejný způsob výpočtu náhrady škody, přiznanou částku navýšil o 51.243,- Kč. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 12. 2003, čj. 25 Cdo 1072/2003-351, rozsudek odvolacího soudu ve výroku ohledně částky 51.243,- Kč zrušil a věc soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud poukázal na svá rozhodnutí z let 1970, 1988 a 2002, v nichž konstatoval, že i určení výše náhrady za ztrátu výdělku formou tzv. fiktivního příjmu podle ustanovení § 136 o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, je-li doloženo, že škoda skutečně vznikla a poškozený je v důkazní nouzi pouze ohledně výše příjmů, jejichž výši nelze jinak doložit; tedy nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti, nabídka či nezávazný příslib zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že právě z důvodu nástupu do výkonu trestu nemohlo ke sjednané výdělečné činnosti dojít. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že neexistuje zákonný podklad pro valorizaci náhrady škody, kterou ve svých rozhodnutích zakalkulovaly soudy nižších instancí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2004, čj. 16 Co 54/2004-362, rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů mu za období nezákonné vazby bylo přiznáno odškodnění nepřiměřeně nízké a za období nezákonného věznění a ochranného dohledu mu odškodnění nebylo přiznáno vůbec. Obecné soudy nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98, a znovu porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tím i čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a též Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") porušením zásad spravedlivého procesu a práva na odškodnění. Dovolacímu soudu stěžovatel vytýká nesprávnou aplikaci zákona o soudní rehabilitaci z roku 1968, pokud jde o přiměřenost odškodnění. Nesouhlasí s jeho názorem, že pokud jde o právní posouzení výše nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za tři měsíce vazby v roce 1968, neměly soudy pro valorizaci částky žádný zákonný podklad. Pokud jde o zamítnutí nároku za nezákonné věznění a policejní dohled v letech 1974 až 1977, ústavní stížnost neobsahuje konkrétní ústavněprávní argumentaci, nicméně z jejího obsahu lze dovodit, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy ve vztahu k jeho možnému zahraničnímu angažmá ani s právním názorem dovolacího soudu, dle něhož nárok na odškodnění za nezákonné věznění a nezákonný ochranný dohled v tomto období je podmíněn zjištěním, že stěžovatel před nástupem výkonu trestu sice nepracoval, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku výkonu trestu se tak nestalo. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že s odvoláním na princip neúplné apelace uplatňovaný v odvolacím řízení nepřipustil jeho další návrhy na dokazování. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho rozhodnutím nebyla ústavní práva stěžovatele porušena, neboť rozhodnutí vychází ze zjištěného skutkového stavu a právní názor v něm vyjádřený je v souladu s veškerou konstantní judikaturou. Co se týče vazby vykonané v roce 1968, soud poukázal na § 28 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a odůvodnění svého rozsudku, přičemž právnímu názoru stěžovatele, že pro výši náhrady za ztrátu na výdělku jsou rozhodující poměry v době vzniku oprávnění požadovat odškodnění, nelze přisvědčit, jelikož takovou výjimku zákon nepřipouští. Přiměřenost odškodnění za vazbu, na které poškozenému vznikl nárok dle § 371 tr. řádu (ve znění účinném k 19. 2. 1968), nespočívá v tom, že odškodnění může být zvýšeno s ohledem na výši průměrné či minimální mzdy v době rozhodování o nároku poškozeného. Pokud jde o nárok na náhradu za ztrátu výdělku v letech 1974 až 1976, rozhodnutí soudu prvního stupně vychází ze skutkového závěru, že žalobce neprokázal existenci škody, tedy ztrátu příjmu z působení v profesionální kapele v zahraničí. Protože odvolací soud zaujal názor, že rozhodující jsou pouze příjmy poškozeného před uvězněním, bylo pro nesprávnost tohoto názoru jeho rozhodnutí zrušeno. Závěrem Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl a současně vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud stěžovatel ústavní stížností napadá jeho rozsudek ze dne 17. 12. 2002, může se ústavní stížnost týkat pouze výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně v zamítnutí žaloby v částce 118.563 Kč s 21% úroky z částky 74.085 Kč od 16. 9. 1996 do zaplacení, neboť ve zbývající části byl tento rozsudek soudem dovolacím zrušen. Proti tomuto výroku nyní napadenému ústavní stížností však stěžovatel nepodal dovolání a ústavní stížnost je tak nepřípustná. Pokud by však Ústavní soud byl jiného názoru, ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že převzala spis 18 C 32/99 v červenci roku 2001, kdy nastoupila k soudu. Jednání nařízené již na den 29. 8. 2001 bylo zahájeno postupem dle § 119 odst. 3 o.s.ř. s ohledem na to, že došlo v průběhu řízení ke změně v obsazení soudu, což vyplývá z protokolu o jednání. V dalším odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí. Ministerstvo spravedlnosti ČR, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že ustanovení § 136 o.s.ř., na které odkázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 321/98, vyplývá, že jej lze aplikovat pouze v případech, kdy je bezpečně prokázáno, že škoda vznikla a těžko zjistitelná nebo vůbec nezjistitelná je pouze její výše. Po vydání citovaného nálezu obecné soudy tedy znovu hodnotily již provedené důkazy z pohledu právního názoru Ústavního soudu a dospěly k závěru, že z dosavadního dokazování (důkazní břemeno zatěžovalo stranu žalující) nelze učinit závěr, že toliko v důsledku vzetí do vazby stěžovatel nemohl dosahovat jím tvrzených a k náhradě požadovaných příjmů. V nalézacím řízení nebylo prokázáno, že by stěžovateli vznikla jím specifikovaná újma spočívající v ušlé odměně za zahraniční angažmá hudebníka na námořní lodi. Nebyla prokázána ani ta skutečnost, že by žalobce disponoval příslibem zaměstnání ve smyslu závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu čj. 25 Cdo 1072/2003-351. Poté, co byla Ústavním soudem zrušena předchozí rozhodnutí obecných soudů, Ministerstvo spravedlnosti ve snaze vyjít stěžovateli vstříc přistoupilo k mimosoudnímu vypořádání a přestože stěžovatel nebyl nikdy rehabilitován ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, bylo mu poskytnuto odškodnění za použití analogie citovaného zákona. Těžiště stěžovatelových námitek je dle názoru vedlejšího účastníka třeba hledat právě v nespokojenosti s výší již vyplaceného odškodnění. Vedlejší účastník má za to, že nalézací soudy postupovaly zcela v souladu s procesními i hmotněprávními předpisy, jakož i plně v souladu s ústavními předpisy. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti, kterou zpochybnil Městský soud v Praze ve svém vyjádření, v němž namítal, že stěžovatel nepodal dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004. Ústavní soud připomíná, že otázku, zda byly vyčerpány všechny procesní prostředky nápravy, je nutno posuzovat s jistou pružností a bez zbytečného formalismu, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Byť v ústavní stížnosti stěžovatel namítá mj. i nesprávné právní posouzení věci, podání dalšího dovolání, tentokrát proti potvrzujícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004, by zjevně nebylo efektivní s ohledem na závazný právní názor vyjádřený dovolacím soudem v jeho rozsudku ze dne 18. 12. 2003. Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 5. 2002, č j. 18 C 32/99-282, je však přípustná pouze v části, v níž byl rozsudek napaden dovoláním; ve zbytku je podána opožděně. V případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 25 Cdo 1072/2003-351, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2002, čj. 55 Co 421 a 422/2002-309, je ústavní stížnost nepřípustná. Zatímco u prvně jmenovaného rozsudku je nepřípustnost způsobena skutečností, že se jedná o kasační rozhodnutí, v druhém případě jde o rozsudek zrušený Nejvyšším soudem, a tedy neexistující. Podstata ve zbytku přípustné, včasné a z hlediska formálních podmínek bezvadné ústavní stížnosti spočívá, jak vyplývá z jejího obsahu, v tvrzení stěžovatele, že v civilním řízení o náhradu škody bylo porušeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále právo na odškodnění za nezákonná rozhodnutí soudu či jiného státního orgánu zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny, čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a čl. 5 odst. 5 Úmluvy a čl. 3 Přílohy č. 7 k Úmluvě. V prvé řadě je nezbytné podrobit bližšímu rozboru Úmluvu, která právo na odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody [tj. nezákonnou vazbu ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c)], resp. nezákonné věznění ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a), zakotvuje především v čl. 5 odst. 5, podle něhož každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění. České znění citovaného článku Úmluvy plně neodpovídá oficiálnímu anglickému ekvivalentu, když v anglickém znění je samotné právo na odškodnění charakterizováno adjektivem "enforceable", tj. "vynutitelné" resp. "vymahatelné". V této souvislosti je také nutno připomenout základní právo na účinné opravné prostředky zakotvené v čl. 13 Úmluvy, dle něhož každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Dále je nutno vzít v úvahu, že české znění čl. 5 odst. 5 Úmluvy ve slovech "zatčení nebo zadržení" plně neodpovídá anglickému resp. francouzskému znění téhož ustanovení Úmluvy ve slovech "of arrest or detention", resp. "d'une arrestation ou d'une détention" (viz např. Repik: Některé otázky rozhodování o vazbě ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Bulletin advokacie č. 9/2003, s. 41). Ústavní soud je nicméně toho názoru, že čl. 5 odst. 5 Úmluvy je tzv. normativním ustanovením a zakládá každému, kdo byl zbaven svobody nezákonnou vazbou v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, resp. nezákonným uvězněním v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy, vůči státu vymahatelné právo na odškodnění, jehož porušení může být v konečném důsledku předmětem samostatné stížnosti k Ústavnímu soudu resp. k Evropskému soudu pro lidská práva (viz Repik, shora uvedený článek, s. 42), a tudíž i samostatné civilní žaloby. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy lze citovat např. z rozsudku ve věci Wassink proti Nizozemí ze dne 26. 4. 1990, jež v odstavci 38 uvádí, že podmínky aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy jsou dány, pokud došlo ke zbavení svobody v rozporu s odstavci 1, 2, 3 nebo 4. Tento článek nezakazuje smluvním státům podmínit poskytnutí kompenzace schopností dotčené osoby prokázat škodu z porušení vyplývající. V kontextu článku 5 odst. 5 status "oběti" může být založen i v případě, nevznikla-li žádná škoda, nicméně otázka odškodnění není aktuální v případě, kdy jakákoliv materiální nebo nemateriální škoda nevznikla, a tudíž není co kompenzovat. Specielním ustanovením upravujícím odškodnění za nezákonné odsouzení je čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který stanoví, že je-li konečný rozsudek v trestní věci později zrušen nebo je-li udělena milost, protože nová nebo nově odhalená skutečnost dokazuje, že došlo k justičnímu omylu, je osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu, pokud se neprokáže, že k včasnému odhalení neznámé skutečnosti nedošlo úplně nebo částečně vinou této osoby. Ústavní soud je přesvědčen, že článek 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě nutno aplikovat ve spojení s čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Dalším právním instrumentem zakotvujícím právo na odškodnění je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, podle jehož článku 9 odst. 5 má každý, kdo se stal obětí nezákonného zatčení nebo vazby, vymahatelné právo na náhradu. Významný je rovněž čl. 14 odst. 6 stanovící, že jestliže bylo někomu dokázáno spáchání trestného činu a jestliže byl později tento důkaz vyvrácen nebo byl zproštěn obžaloby na základě toho, že nějaká nová skutečnost přesvědčivě ukazuje, že výrokem soudu byl porušen zákon, poskytne se tomu, kdo byl potrestán na základě takového důkazu, náhradu podle zákona, pokud se nedokáže, že včasné uvedení ve známost dříve neznámé skutečnosti nejde zcela nebo částečně na vrub této osoby. Z pohledu vnitrostátní právní úpravy je právo na odškodnění zřetelně zakotveno zejména v čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky stanoví zákon, jež v současnosti představuje zákon č. 82/1998 Sb. V minulosti se jednalo o ustanovení § 371 až § 374 trestního zákona (účinnost do 1. 7. 1969) a zákon č. 58/1969 Sb. (účinnost do 15. 5. 1998). Pokud jde o soudní výklad těchto právních předpisů, z již více než třicet let neměnné (a, jak bude dále vysvětleno, nikoliv ústavně zcela konformní) judikatury Nejvyššího soudu plyne, že poškozený musí prokázat, že měl již uzavřenu pracovní smlouvu nebo jinou dohodu, na jejímž základě měl dosáhnout určitého příjmu, a jen vzetí do vazby či nástup do výkonu trestu odnětí svobody mu zabránily do práce nastoupit, případně že již měl uzavření pracovního nebo obdobného poměru u zaměstnavatele sjednáno a daná okolnost mu znemožnila smlouvu uzavřít. Z porovnání vnitrostátních a mezinárodních garancí práva na odškodnění je zřejmé, že článek 5 odst. 5 Úmluvy se zcela nekryje s nárokem na odškodnění za nezákonnou vazbu podle zák. č. 82/1998 Sb. a s právní úpravou předcházející. Jestliže porušením kterékoliv ustanovení článku 5 odst. 1 až 4 Úmluvy vznikla materiální nebo morální škoda, dochází současně ke vzniku nároku na náhradu škody. Zákon sice neumožňuje odškodnění morální újmy, ale jde nad rámec Úmluvy v případech, kdy byl obviněný obžaloby zproštěn, trestní stíhání bylo zastaveno nebo věc byla postoupena jinému orgánu, avšak současně nedošlo k porušení žádného zaručeného práva. Česká republika patří ke státům, které překonaly dualistickou koncepci vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního a inkorporovaly Úmluvu do svého vnitrostátního právního řádu. K tomuto závěru vede znění čl. 10 Ústavy (tj. po novele úst. zákonem č. 395/2001 Sb.), k němuž se mj. vztahuje nález Ústavního soudu zveřejněný pod č. 403/2002 Sb., dle kterého obsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy, a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Případný rozpor mezi Úmluvou a zákonem, na který Listina odkazuje, musí být řešen ve prospěch Úmluvy. Pro Českou republiku se Úmluva stala závaznou dne 1. 1. 1993. Jako jeden z právních nástupců bývalé federace je však Česká republika vázána Úmluvou v oblasti své jurisdikce již ode dne 18. 3. 1992. Vnitrostátně závazná jsou jen ta ustanovení Úmluvy, která jsou vnitrostátně přímo aplikovatelná, tj. jsou tzv. self-executing (auto-exécutoires). Jedná se o taková ustanovení, která jednotlivcům přiznávají práva a ukládají povinnosti dostatečně přesně a srozumitelně, že je vnitrostátní orgány mohou aplikovat přímo bez vnitrostátního prováděcího předpisu. V Úmluvě jsou to tzv. normativní ustanovení její Hlavy I a obdobná ustanovení dodatkových protokolů, jak vyplývá zejména z čl. 1 Úmluvy. Vzhledem k tomu, že nároky na odškodnění podle Listiny (a ji provádějících zákonů) a požadavky Úmluvy se plně nekryjí, byť se částečně překrývají, je nutno s ohledem na konkrétní okolnosti případu věc posuzovat buď podle Listiny nebo podle Úmluvy, případně s přihlédnutím k základním právům zakotveným v obou předpisech. Pokud obecné soudy dospějí k závěru, že z hlediska obsahu nároku na odškodnění je národní zákonná úprava užší, musí přihlédnout k čl. 10 Ústavy a aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jež má přednost před zákonnou úpravou (jsou-li jinak podmínky aplikace čl. 5 odst. 5 v konkrétním případě splněny). Přitom je potřeba vzít v úvahu, že na rozdíl od čl. 36 odst. 3 Listiny, článek 5 odst. 5 Úmluvy má normativní povahu a je přímo aplikovatelný národními soudy. Ústavní soud je toho názoru, že výše uvedené základní právo na odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody zakotvené Listině a Paktu je obsaženo v čl. 5 odst. 5 Úmluvy a že stěžovatel má status oběti nezákonného zbavení svobody porušením čl. 5 odst. 1 písm. a) a c) Úmluvy, a z toho důvodu bude věc stěžovatele nadále posuzovat podle tohoto článku Úmluvy. Stěžovateli vzniklo právo na odškodnění již samotnou právní mocí výše označených rozsudků Nejvyššího soudu, jimiž byly zrušeny rozsudky vynesené soudy nedemokratického režimu soustavně porušujícího lidská práva a svobody. Stěžovatel má nárok nejen na náhradu skutečné škody, ale i nemateriální újmy, která mu vznikla především zásahem do jeho osobní svobody a majetkových práv. Na tomto místě Ústavní soud připomíná základní principy, jež vyplývají z jeho judikatury (resp. judikatury Evropského soudu pro lidská práva) ve vztahu k aplikaci a interpretaci tzv. obyčejného práva a k hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, aby se zabýval skutkovými nebo právními omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, kromě případů a v rozsahu, kdy by mohly poškodit práva a svobody přiznané v Ústavě, Listině, Úmluvě či jiných aktech zakotvujících základní lidská práva a svobody, a jimiž je Česká republika vázána. Jsou to na prvním místě vnitrostátní orgány a obzvláště soudy, aby interpretovaly a aplikovaly vnitrostátní právo (viz např. věc Streletz, Kessler a Krenz proti Německu a věc K.-H.W. proti Německu, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 2/2001, s. 49 a násl., a dále např. nález III. ÚS 23/93, uveřejněný pod č. 5, ve Svazku 1, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Členským státům Úmluvy je přiznáno široké pole uvážení, pokud jde o subjekty, podmínky, obsah a rozsah odškodnění, což vyplývá zejména z odkazů na "zákon nebo praxi platnou v příslušném státě". Stěžovatel byl nepochybně pronásledován minulým režimem, což mělo mimořádně nepříznivý dopad do jeho práva na svobodu a osobní bezpečnost a na respektování jeho rodinného a soukromého života, jakož i do majetkových práv - sama podstata režimu generovala nesčetné množství křivd a utrpení; stěží však lze vyčíslit a odškodnit vše, co protiprávní komunistický režim občanům v něm žijícím způsobil. Pokud tedy zákonodárce na případy obdobné, jako je případ stěžovatele, nepamatoval (zejména v zákoně o soudních rehabilitacích) a obecné soudy v předcházejících řízení dospěly k závěru, že stěžovatel již byl odškodněn v souladu s platnými právními předpisy, není úkolem Ústavního soudu tento jejich právní závěr, s nímž stěžovatel nesouhlasí, v řízení o ústavní stížnosti jakkoliv přehodnocovat a následně stěžovateli přiznat odškodnění v plné jím požadované výši. K výše uvedenému Ústavní soud podotýká, že v nálezu II. ÚS 321/98 srozumitelně vysvětlil, že stěžovateli nárok na odškodnění vznikl, a pochybnosti soudů proto ve skutečnosti mohou vyvstávat toliko v otázce výše škody, jež však byla řešena odkazem na ustanovení § 136 o.s.ř. Nejvyšší soud však smysl a právní názor vyjádřený v nálezu zcela popřel svým výkladem a citací judikatury pocházející především z doby, kdy k předmětnému porušování lidských práv docházelo. Nicméně Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí, neboť stěžovateli bylo odškodnění dobrovolně poskytnuto Ministerstvem spravedlnosti. K tvrzení stěžovatele, že v řízení byly porušeny principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud uvádí, že spravedlivé, veřejné a přiměřeně rychlé projednání záležitosti jsou základními zárukami, jimž musí vyhovovat každý proces jak civilní, tak trestní, aby jej bylo možno označit jako proces spravedlivý ve smyslu článku 6 Úmluvy. Právo, aby věc byla projednána spravedlivě, je pouze jednou složkou širšího pojmu práva na spravedlivý proces, i když jeho složkou ústřední. Jde o pojem otevřený, přesně neohraničený. V civilních věcech zahrnuje všechny záruky vyjmenované v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale též řadu dalších práv a záruk, jimiž je obecný pojem spravedlnosti konkretizován a které z něj vyvodila a postupně definovala judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"). V samé podstatě spravedlnosti jsou Soudem definovány principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti. Záruka spravedlivosti řízení je procesní povahy a neznamená záruku žádného materiálního subjektivního práva. V tomto smyslu článek 6 Úmluvy zaručuje především spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Za nespravedlivý nelze označit ani postup odvolacího soudu při dokazování v odvolacím řízení. S touto námitkou se ostatně odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí - poukazem na zákonem upravený princip neúplné apelace - dostatečně vypořádal, jak je uvedeno výše. Ohledně námitky nepřiměřené délky řízení nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že v jeho pravomoci není jakkoliv takovéto - byť i objektivně existující - porušení ústavního procesního práva při již ukončeném sporu kompenzovat. Z výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbývá než učinit závěr, že stěžovatel byl odškodněn v souladu s ústavními požadavky podle zákona nebo praxe platných v České republice a jeho tvrzení o porušení základního práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu za těchto okolností nutno považovat za zjevně neopodstatněné, pročež se Ústavní soud nemohl ztotožnit s tvrzením, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že obecné soudy mu přiznaly dle jeho názoru velmi nízké odškodnění za nezákonnou vazbu v roce 1968. Ústavní soud nepřiznal stěžovateli náhradu nákladu vzniklých v souvislosti s právním zastoupením, neboť jeho ústavní stížnost byla odmítnuta, čímž nebyla naplněna jedna nezbytných podmínek vyplývajících z ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 25. května 2005 Miloslav Výborný zastupující předseda senátu