ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. B. a o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., obou zastoupených Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze, Janáčkovo nábřeží 51/39, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2005, č. j. 23 Co 126/2005-294, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. září 2004, č. j. 12 C 184/99-206, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3 února 2005, č. j. 12 C 184/99-289, spojených s návrhem na zrušení § 17 poslední věta občanského soudního řádu, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel dne 26. července 2005 v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jež byly obsahově shodné a týkaly se totožných rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 13. září 2004, č. j. 12 C 184/99-206, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. února 2005, č. j. 12 C 184/99-289, zamítl námitky žalobce (L. B.) a vedlejšího účastníka (J. M.) - stěžovatelů - proti osobě znalkyně Ing. K. B. a rozhodl, že znalkyně není vyloučena z funkce znalce v tomto řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že námitka proti osobě znalkyně byla podána opožděně. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. května 2005, č. j. 23 Co 126/2005-294, odvolání žalobce odmítl, protože proti usnesení, jimiž se upravuje vedení řízení a kam se řadí i usnesení posuzující námitky účastníka řízení proti osobě znalce, jakož i proti osobám dalším, není odvolání přípustné. Stěžovatelé v ústavních stížnostech, které byly z důvodu hospodárnosti a efektivity spojeny usnesením Ústavního soudu ze dne 6. října 2005, sp. zn. II. ÚS 429/05, ke společnému řízení, namítali porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Dále byl dle názoru stěžovatelů porušen princip nestrannosti soudu a rovnosti ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo stěžovatelů na projednání věci s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Pochybení soudu prvního stupně spatřovali v tom, že tento soud nesprávně posoudil dodržení zákonné lhůty k podání námitek proti osobě znalkyně. Odvolací soud následně pochybil, když odvolání stěžovatele L. B. odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelé vyjádřili přesvědčení, že obecné soudy zkrátily oba stěžovatele na právu projednat věc a provést dokazování k prokázání důvodu námitek a vyloučení znalce dle § 16 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení § 17 o. s. ř., neboť jeho stávající znění, dle nějž proti usnesení předsedy senátu o vyloučení znalce není přípustný opravný prostředek, je dle jejich názoru v rozporu s ústavně právními předpisy. Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému projednání návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti. Po tomto přezkumu Ústavní soud konstatuje, že podaný návrh je nepřípustný. Ústavní stížnost lze podat proti pravomocnému rozhodnutí [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost teprve poté, co již byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Tento závěr Ústavního soudu vychází z jeho rozsáhlé judikatury k ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu (např. nález, sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243). Podle této judikatury je ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. prosince 2003, sp. zn. I. ÚS 615/03), lze zpravidla podat ústavní stížnost až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení. V daném případě soud prvního stupně zamítl námitky stěžovatelů proti osobě znalkyně a odvolací soud odmítl odvolání pro jeho nepřípustnost. Ústavní soud má zato, že ochranu základních práv stěžovatelů - a to včetně práv procesních - nelze chápat odtrženě od práv či povinností, o nichž je vedeno před obecnými soudy řízení. Pokud se o právech a povinnostech stěžovatelů nadále vede řízení, přičemž rozhodnutí o námitkách proti znalkyni je pouze jednou částí soudního řízení ve věci samé, které doposud nebylo pravomocně rozhodnuto, nelze ústavní stížnost připustit. Není totiž zřejmé, jakým způsobem obecné soudy znalecký posudek vyhodnotí a jak vlastně řízení ve věci samé před obecnými soudy skončí. Záleží pouze na jejich nezávislém posouzení, jak rozhodnou ve věci samé. Rozhodnutí Ústavního soudu v takové fázi řízení před obecnými soudy by představovalo nepřípustný zásah do jejich rozhodovací činnosti. Teprve v situaci, kdy obecné soudy dojdou k pravomocnému rozhodnutí, o němž se budou stěžovatelé domnívat, že zasahuje do jejich ústavně zaručených základních práv, budou moci toto rozhodnutí napadnout ústavní stížností, včetně uplatnění argumentu, že soudy vycházely z posudku znalkyně, u níž existují pochybnosti o její nepodjatosti. Pouze v takové situaci bude možné posoudit případný zásah do základních práv stěžovatelů komplexně, tj. tak, aby procesní práva byla posuzována souvztažně s právy a povinnostmi, o nichž obecné soudy dosud vedou řízení. Jinak řečeno, o tom, zda o právu stěžovatelů bylo rozhodnuto způsobem, který neporušuje jejich základní práva a svobody, bude moci být Ústavním soudem eventuelně rozhodováno až po pravomocném skončení řízení ve věci samé. Pokud je ústavní stížnost nepřípustná, musí se tato skutečnost promítnout i do návrhu na zrušení § 17 poslední věta o. s. ř. Jak již Ústavní soud dříve dovodil (viz např. sp. zn. III. ÚS 101/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 4. U. 22. str. 351), je-li samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnosti, pokud směřovaly proti usnesení Městského soudu v Praze a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako nepřípustné dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení § 17 poslední věta o. s. ř. byl pak odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. února 2006 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu