Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., právně zastoupené JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Nový Bor, Sloupská 135, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2005, č.j. 2 Cad 11/2005-20, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2005, č.j. 2 Cad 11/2005-20, bylo zrušeno jak rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 23. dubna 2004, č.j. 2004/19903-44, tak i rozhodnutí Úřadu práce v České Lípě ze dne 27. února 2004, č.j. CLB-458/2004-13, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Současně bylo rozhodnuto o tom, že žádný účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka ve svém podání napadla tu část výroku rozsudku, kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Městský soud v Praze tento výrok odůvodnil tím, že stěžovatelce žádné náklady řízení nevznikly. Vzhledem k tomu, že byla v poučení informována o tom, že kasační stížnost výhradně proti nákladům řízení není přípustná, napadla uvedené rozhodnutí v ústavní stížnosti. Domnívá se, že uvedeným výrokem byla porušena její základní lidská práva, zejména právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Městský soud v Praze při svém rozhodování podle názoru stěžovatelky postupoval svévolně, a jím vydané rozhodnutí o nákladech řízení nemá oporu v zákoně. K ústavní stížnosti se účastník - Městský soud v Praze, vyjádřil prostřednictvím předsedy senátu 2 Cad. Ten uvedl, že žalobkyně neplatila soudní poplatek (řízení je od poplatkové povinnosti osvobozeno), nebyla právně zastoupena (nevznikly jí tak náklady právního zastoupení), a ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání (stěžovatelce nevznikly ani náklady cestovného). V žalobě nebyly náklady stěžovatelkou vyčísleny ani požadovány. Přípisem ze dne 23. května 2005 sice uplatnila náhradu nákladů řízení za zastupování advokátem, soudu však nepředložila žádnou plnou moc a její právní zástupce před soudem žádný úkon nečinil. Vyjádření účastníka neobsahovalo žádné nové skutečnosti, argumentaci ani tvrzení, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nepředkládal. Pro úplnost si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cad 11/2005. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů. Náklady řízení před správním soudem upravuje ustanovení § 57 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."). Zde je zejména definován pojem nákladů, které v průběhu řízení mohou účastníkovi vzniknout. Jedná se o hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, náklady spojené s dokazováním, odměna zástupce a jeho hotové výdaje (§ 57 odst. 1 s.ř.s.). U advokáta, který je plátcem daně je nákladem rovněž tato daň (§ 57 odst. 2 s.ř.s.). Účastníkovi, který měl v řízení úspěch přísluší právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil (§ 60 odst. 1 s.ř.s.). Při rozhodování o právu na náhradu nákladů řízení se tedy soud omezí pouze na hodnocení, zda uplatňované náklady jsou důvodné, tj. zda jsou vyčísleny správně, zda byly vynaloženy způsobem a v rozsahu pro řízení potřebném a zda jsou přiměřené, případně odpovídají příslušným předpisům. U nákladů advokáta se tak bude jednat o vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného je tedy patrné, že pokud účastník požaduje náhradu nákladů řízení, je nezbytné, aby prokázal, že je vynaložil účelně a důvodně. Pokud stěžovatelka pouze požadovala náklady na právní zastoupení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., [kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], tedy podle nesprávného předpisu, a tyto náklady vyčíslila na částku 6.425,- Kč (č.l. 18 a 24 spisu), avšak nepředložila současně plnou moc advokáta, nelze v postupu Městského soudu v Praze shledat namítané porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů. Závěr správního soudu týkající se nákladů řízení účastníků, v projednávané věci nebyl zásahem, za jaký jej stěžovatelka považuje. Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud způsobem, který je založen na příslušných procesních předpisech. Stěžovatelkou provedená interpretace příslušných ustanovení s.ř.s. vedle závěru správního soudu tedy neobstojí. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. června 2006 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu