Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. F. R., zastoupeného JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Na hřebenech II 1062, 147 00 Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 10. 2002, č. j. 10 C 70/2000-185, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2005 stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 10. 2002, č. j. 10 C 70/2000-185, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal určení, že ukončení pracovního poměru stěžovatele dne 4. 12. 1963 bylo neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 21 zákona č. 87/1991 Sb. Doručené podání nesplňovalo náležitosti ústavní stížnosti podle ustanovení § 27 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť nebylo podáno v potřebném počtu stejnopisů (§ 34 odst. 2) a nebyla k němu přiložena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva (§ 72 odst. 6). Stěžovatel byl Ústavním soudem vyzván dopisem ze dne 22. 11. 2005, který mu byl doručen dne 24. 11. 2005, k odstranění vad podání. Vytýkané vady podání stěžovatel odstranil přípisy doručenými Ústavnímu soudu dne 9. 12. 2005 a 19. 12. 2005. Ústavní stížnost je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Jak Ústavní soud zjistil z předloženého usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2005, č. j. 21 Cdo 2439/2004-286, bylo dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2003, č. j. 22 Co 24/2003-209, kterým Městský soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil na základě odvolání stěžovatele rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, který je napaden ústavní stížností, odmítnuto podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. Důvodem odmítnutí byla skutečnost, že stěžovatel v podaném dovolání neuvedl údaje o tom, z jakých důvodů rozhodnutí odvolacího soudu napadá, lhůta stanovená soudem I. stupně k jejich doplnění marně uplynula a tím stěžovatel neumožnil, aby mohl dovolací soud napadený rozsudek z hlediska jeho správnosti přezkoumat (§ 241a o. s. ř. ). Stěžovatel tak vlastní nečinností způsobil, že v jeho právní věci nebyly vyčerpány všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jak to má na mysli ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je tak nepřípustná. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost byla podána patrně i opožděně (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2005, č. j. 21 Cdo 2439/2004-286, bylo doručeno dne 15. 7. 2005 a lhůta k podání ústavní stížnosti 60 dnů tak uplynula dnem 13. 9. 2005. Ústavní stížnost byla pak podána (svěřením k poštovní přepravě) Ústavnímu soudu až dne 10. 11. 2005. Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost Ústavní soud lhůtu k podání ústavní stížnosti neověřoval. Současně Ústavní soud ani nepokládal z důvodů shora uvedených za potřebné vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání spočívající ve skutečnosti, že stěžovatel ústavní stížností napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 10. 2002, č. j. 10 C 70/2002-185, který je rozhodnutím soudu v I. stupni a nenapadl již další rozhodnutí soudu odvolacího ve věci samé, tj. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2003, č. j. 22 Co 24/2003-209, jako řádný opravný prostředek (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Na základě výše uvedených skutečností soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítla. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 14. června 2006 Vlasta Formánková soudkyně zpravodajka