Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti Ing. M. F., zast. JUDr. Taťanou Majerovou, advokátkou, sídlem Talafúsova 1, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.3.2007, č.j. 30 Co 13/2007-211, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28.6.2006, č.j. 27 C 94/2002-165, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel, s odvoláním na porušení jeho základních práv, podal ústavní stížnost proti shora uvedeným rozsudkům vydanými ve sporu o zaplacení částky 400 000,- Kč. V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že ve věci podal stěžovatel dovolání. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná. Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nezabýval posouzením, zda jsou splněny další náležitosti pro podání ústavní stížnosti, byť by bylo možné (pokud je správné stěžovatelovo tvrzení o tom, že rozsudek Městského soudu v Praze obdržel dne 13.4.2007), ústavní stížnost odmítnout pro opožděnost, protože ji předal k poštovní přepravě až 13.6.2007, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2007 Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj