Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 57, PSČ: 602 00, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 38 Co 475/2005, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, čj. 30 C 152/2005 - 26, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížnost je včasná a splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání. Stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský oud") a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"), vydaných v řízení o zaplacení 96 000,-- Kč., kde stěžovatelka vystupovala jako žalovaná. Stěžovatelka uvedla, že obecné soudy nesprávně interpretovaly § 146 odst. 2 OSŘ, pokud označily stěžovatelku za účastníka, který svým chováním zavinil zastavení řízení. Nesprávnou interpretací uvedeného ustanovení došlo k porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K porušení základních práv stěžovatelky došlo také tím, že soudy neprovedly jí navržené důkazy a ignorovaly její tvrzení. Zde stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k tzv. opomenutým důkazům (nález sp. zn. III. ÚS 61/94). Výrok soudu, kterým byl založen nárok na náhradu nákladů soudního řízení, je šikanózním výkonem práva a v rozporu s dobrými mravy. Podle stěžovatelky v dané věci nastal extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením, cituje nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a nález sp. zn. III. ÚS 103/99. Stěžovatelka navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadených rozhodnutí. K ústavní stížnosti se vyjádřili, jako účastníci řízení před Ústavním soudem, krajský soud a městský soud. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž je vyloženo, z jakých důvodů byla žalované stěžovatelce uložena povinnost hradit náklady řízení žalobkyni. Při rozhodování o nákladech řízení, kdy žaloba byla vzata zpět poté, co stěžovatelka uspokojila žalovaný nárok, nutno postupovat podle § 146 odst. 2, věty druhé OSŘ. Důvodnost žaloby je nutno podle soudu posuzovat jen z procesního pohledu. Pokud stěžovatelka namítala nedostatek součinnosti ze strany žalobkyně, mohla při jejím prodlení coby věřitelky plnit složením částky do úřední úschovy. Podstata ústavní stížnosti spočívá pouze v polemice stěžovatelky s právním názorem obecných soudů. Městský soud se zcela odvolal na jím vydané usnesení. Vzhledem ke skutečnosti, že uvedená vyjádření obsahovala v podstatě pouze odkazy na napadená rozhodnutí, nebylo nutné zasílat je stěžovatelce k případné replice. Ze spisu městského soudu, sp. zn. 30 C 152/2005, zjistil Ústavní soud, že žalobkyně se žalobou, podanou u městského soudu dne 23. 11. 2004, domáhala zaplacení částky 96 000,-- Kč. Platebním rozkazem ze dne 18. 3. 2005, čj. 56 Ro 3158/2004 - 15, městský soud uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni žalovanou částku, soudní poplatek a náklady právního zastoupení. Platební rozkaz byl stěžovatelce doručen dne 6. 4. 2005. Následujícího dne, tj. 7. 4. 2005, vzala žalobkyně žalobu zpět s tím, že stěžovatelka jí žalovanou částku zaplatila dne 1. 4. 2005. Městský soud usnesením ze dne 28. 7. 2005, čj. 30 C 152/2005 - 26, řízení zastavil a stěžovatelce uložil povinnost uhradit žalobkyni náklady právního zastoupení ve výši 19 125,-- Kč. V odůvodnění poukázal na ustanovení § 146 odst. 2 OSŘ a uvedl, že k úhradě žalované částky došlo až po podání žaloby. Pro chování stěžovatelky tak byl vzat zpět důvodně podaný návrh, proto žalobkyni přísluší právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky krajský soud usnesením ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 38 Co 475/2005, usnesení městského soudu, v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení, potvrdil. Věc posuzoval z hlediska procesního, za rozhodující označil skutečnost, že stěžovatelka zaplatila uvedenou částku po podání žaloby. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, nález č. 39, str. 281]. S ohledem na uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje (většinou) intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (z poslední doby viz nález sp. zn. IV. ÚS 323/05 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, nález. č. 75, str. 145]). Ústavní soud sice několikrát uvedl, že i nesprávnou aplikací ustanovení OSŘ o nákladech řízení může dojít k zásahu do ústavně zaručených základních práv - k této problematice se mj. vyjádřil v nálezu sp. zn. III. ÚS 727/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, nález č. 75, str. 145], ale o takový případ se v této věci zjevně nejedná. Obecné soudy srozumitelně uvedly, z jakých důvodů přiznaly žalobkyni náhradu nákladů řízení a svá rozhodnutí přiměřeně odůvodnily. Jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná a excesivní, jejich interpretace podústavního procesního předpisu je ústavně konformní. Odkaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 84/94 a sp. zn. III. ÚS 103/99 je zcela nepřípadný. Obecné soudy svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, jejichž porušení ve stížnosti stěžovatelka tvrdila (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud si může, v zájmu odstranění pochybností, vyžádat stanoviska účastníků řízení, event. třetích osob, a pokud tato stanoviska obsahují relevantní informace, poskytnout stěžovateli možnost k podání repliky vůči těmto stanoviskům. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, dojde, bez dalšího, k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2007 Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu