Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obec Dyjákovice, 671 26 Dyjákovice, zastoupené Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem Znojmo, Pontassievská 918/1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2003, čj. 28 Cdo 1917/2002 - 211, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 17 Co 389/2003, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 11. 1998, čj. 9 C 331/97 - 71, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozsudků Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud"), vydaných v řízení o určení vlastnictví. Stěžovatelka tvrdí, že důkazní řízení před obecnými soudy vykazuje vážné vady, soudy nezkoumaly zánik Obce Dyjákovice (stěžovatelka) a vytvořily bez odůvodnění fikci jejího zániku. Oddělením obce Velký Karlov od obce Dyjákovice obec Dyjákovice nezanikla. Obec Velký Karlov tak nemůže být právním nástupcem stěžovatelky, protože ta nikdy nezanikla a obec Velký Karlov tak ani nemohla od státu získat rovným dílem nemovitosti podle § 2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Podle stěžovatelky je porušováno její právo na ochranu majetku podle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud, podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil výkon napadených rozhodnutí. II. Z rozhodnutí obecných soudů a z podání stěžovatelky bylo zjištěno, že žalobou podanou u Okresního soudu ve Znojmě se obec Velký Karlov domáhala určení, že v žalobě specifikované pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví obcí Dyjákovice a Velký Karlov. Rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 11. 1998, čj. 9 C 331/97 - 71, bylo určeno, že žalované pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví obou jmenovaných obcí. Po následujícím odvolacím a dovolacím řízení byl rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 17 Co 389/2003, v části, v níž vzala žalobkyně (obec Velký Karlov) žalobu zpět, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. 11. 1998 zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Dalším výrokem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo určeno, že pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelky a obce Velký Karlov, každé k ideální polovině. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1600/2007, odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. III. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími tyto orgány zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. Stěžovatelka označuje svou výkladovou alternativu ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, za jedinou možnou a správnou. Jakkoli mohou některé pasáže odůvodnění rozsudku krajského soudu ze dne 31. 3. 2006 působit nepřesně (např. str. 7 odst. 2, věta první), stěžejní je v odůvodnění tohoto rozhodnutí závěr, podle něhož nelze souhlasit s tím, že by se oddělení obce Velký Karlov od obce Dyjákovice nedotklo žádným způsobem integrity obce Dyjákovice. Současnou obec Dyjákovice je třeba, podle krajského soudu, považovat za obec odlišnou od obce původní. Ústavní soud tedy názor stěžovatelky o zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv nesdílí. V přezkoumávané věci byla příslušná ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. aplikována ústavně konformním způsobem. Základní právo stěžovatelky, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny, porušeno nebylo. Stejně tak Ústavní soud neshledal žádné ústavněprávní defekty v důkazním řízení, jak je stěžovatelka namítla. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Nebyly dány ani podmínky, aby se Ústavní soud zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2007 Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu