Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Č., zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem, se sídlem ul. Kramoly 39, 400 03 Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 31. 1. 2005, č. j. 1 T 183/99-252, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2005, č. j. 6 To 310/2005-272, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, č. j. 5 Tdo 59/2006-306, za účasti Okresního soudu v Chomutově, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto : Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 1. 2005, č. j. 1 T 183/99-252 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 6. 2005, č. j. 6 To 310/2005-272 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, č. j. 5 Tdo 59/2006-306 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu. Stěžovatel byl odsouzen pro trestnou činnost spočívající, stručně shrnuto, v tom, že spolu s A. D. v úmyslu dosáhnout neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty vyhotovili daňové doklady na fiktivní plnění a na jejich základě uplatnili dne 30. 3. 1996 nárok na nadměrný odpočet DPH. Stěžovatel zejména zpochybňuje existenci skutkových zjištění svědčících o naplnění § 148 odst. 1 trestního zákona. Uvádí, že není zřejmé, z čeho je dovozován jeho úmysl a znalecký posudek vyvrátil, že by mu mohlo být přičítáno vyhotovení předmětných faktur. Odsuzující rozhodnutí jsou založena na výpovědi svědkyně K., ta však nedokázala uvést žádné konkrétní informace k předloženým dokladům. Konstatování soudů mají charakter spekulací a jeho vina nebyla zákonným způsobem prokázána. Nabízí též hypotézu, že na skutku se mohla podílet pouze spoluodsouzená A. D., případně ona a její rodiče, či zaměstnanci. Za ústavně nepřípustné stěžovatel považuje i to, jakým způsobem soudy odmítly jeho argumentaci, že v předmětné věci nešlo o zkrácení daně, ale mělo by se jednat o vylákání výhody. Rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 205/2003 s tím, že nesprávná aplikace kogentní normy je svévolí, která vždy znamená zásah do práva na spravedlivý proces. Nesouhlasí proto se závěrem Nejvyššího soudu, který konstatoval vady právního posouzení skutku, avšak odmítl jejich vliv na postavení obviněného. V uvedených pochybeních spatřuje rozpor s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, 2, 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí, v části jeho se týkající, zrušil. II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud, ani Okresní státní zastupitelství v Chomutově poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily. Krajský soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhl ji odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem odkázalo na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu s tím, že s argumentací v něm obsaženou se ztotožňuje. Nejvyšší soud v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého usnesení. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí bylo zatíženo vadou spočívající v použití zákona č. 265/2001 Sb. Užití trestního zákona v nesprávném znění však nemělo sebemenší vliv na konečný výsledek trestního řízení z hlediska výroku o vině, neboť posuzovaný skutek odpovídá jeho právní kvalifikaci podle § 148 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 1997. Nejvyšší soud má proto za to, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k replice. Ten možnosti repliky využil. Uvedl, že na ústavní stížnosti trvá a zopakoval své námitky proti skutkovým zjištěním obecných soudů. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat repliku stěžovatele k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. III. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 30 T 20/99 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení stěžovatelových základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování. Co se týče tvrzení stěžovatele, že znalecký posudek vyloučil, že by mohl být tvůrcem předmětných faktur, pak obecné soudy vyšly z přesvědčení, z něj pouze vyplývá, že zkoumané podpisy na nich se neshodují s podpisy stěžovatele, které byly znalci předloženy ke srovnání. Pokud přitom dospěly k závěru, že faktury vytvořil a podpisy záměrně zkreslil, aby jeho běžnému podpisu neodpovídaly, pak vyšly z konkrétních skutečností, např. z toho, že razítko a další obsahové náležitosti na fakturách odpovídají dokladům, které stěžovatel jinak vystavoval a že daný závěr je podporován i důkazy dalšími. Stěžovatel namítá, že účetní Kluchová se nedokázala k předmětným dokladům vyjádřit podrobně, ta nicméně přinejmenším jednoznačně vyloučila, že by jí předmětné doklady mohla k zařazení do účetnictví předat jiná osoba. Závěr o vině obou odsouzených je též podporován např. existencí jejich tehdejšího blízkého obchodního i intimního vztahu, přičemž při úspěšném uplatnění neoprávněné výplaty nadměrného odpočtu DPH by z něj měly prospěch právě oni dva. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně důkazy dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem. Pokud jde o otázku právní kvalifikace jednání stěžovatele, Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud se s ní řádně vypořádal, přičemž na odůvodnění jeho usnesení lze pro stručnost odkázat (str. 5 a následující). Otázka, zda jeho jednání představovalo zkrácení daně, či vylákání daňové výhody, není v daných souvislostech podstatná, neboť i vylákání daňové výhody bylo dle tehdy účinné právní úpravy považováno za trestně postižitelné. Nelze se připojit ani k odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 205/2003. V tehdy posuzované věci Nejvyšší soud zastával názor, že posouzení jednání jako spolupachatelství, ač se ve skutečnosti jednalo o účastenství ve formě poskytnutí pomoci, nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, neboť účastníkovi se ukládá stejný druh trestu ve stejné trestní sazbě jako hlavnímu pachateli. Ústavní soud tuto argumentaci odmítl s tím, pomoc ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona se vyskytuje ve velmi rozdílných formách s různým stupněm nebezpečnosti činu pro společnost. Typicky je však stupeň nebezpečnosti pro společnost u pomoci nižší než stupeň nebezpečnosti ostatních obecných forem trestné činnosti. Nejzávažnější formou účastenství je organizátorství, pak následuje návod a nejlehčí formou je právě pomoc, která je podpůrná k ostatním formám účastenství. Při rozhodování o ukládání trestu u účastenství je třeba, vedle obecných zásad týkajících se ukládání trestu za trestný čin (§ 31 odst. 1 trestního zákona), brát v úvahu i ustanovení § 31 odst. 2 písm. b) trestního zákona, které stanoví, že u účastníků přihlédne soud též k významu a povaze jejich účasti na spáchání trestného činu. Z citovaného nálezu nevyplývá, že by každé pochybení obecného soudu, které Nejvyšší soud při svém postupu zjistí, znamenalo automatiky nutnost zrušení v dovolacím řízení napadených rozhodnutí, tedy že by mělo být odhlíženo od otázky, zda takové pochybení reálně ovlivnilo postavení odsouzeného. Užití formálně špatně označeného znění trestního zákona v projednávané věci na jeho postavení mít vliv nemohlo, neboť fakticky soudy aplikovaly trestněprávní úpravu správnou, totiž § 148 odst. 1 ve znění účinném do 31. 12. 1997 (viz též str. 7-8 usnesení Nejvyššího soudu). Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2007 Vojen Gűttler, v.r. předseda senátu