Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti V. B., zastoupené Mgr. Davidem Strupkem, advokátem v Praze 1, Jungmannova 31, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.5.2006, sp.zn. 39 Co 506/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody. Stěžovatelka byla od 13.8.2002 do 1.10.2002 ve vazbě v rámci trestního stíhání vedeného pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy ve stádiu pokusu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9.4.2003, sp.zn. 49 T 2/2003, podle § 226 písm. a) tr. řádu byla zproštěna obžaloby. V době vzetí do vazby byla vedena jako uchazečka o zaměstnání u Úřadu práce pro Prahu 9, jinak byla nezaměstnaná. Dne 25.6.2003 se stěžovatelka obrátila na Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o náhradu škody podle § 9 a násl. zákona č. 82/1998 Sb.a požadovala, aby náhrada škody byla určena podle § 30 tohoto zákona. Ministerstvo spravedlnosti její žádost zamítlo. Následně podala žalobu o náhradu škody, která jí měla vzniknout dočasnou ztrátou nároku na dávky státní sociální podpory a ztrátou příležitosti získat zaměstnání. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4.8.2005, sp. zn. 13 C 2/2004 žalobě vyhověl do výše 5.000,- Kč a ve zbytku ji zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka má nárok na ušlý zisk za měsíc září 2002, neboť jí z důvodu vazby nevznikl nárok na dávky sociální péče. Stěžovatelka dále uvedla, že k odvolání ministra spravedlnosti Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.5.2006, sp.zn. 39 Co 506/2005, napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl. Vyslovil názor, že ušlé dávky sociálního zabezpečení nelze považovat za ušlý zisk ve smyslu zákona, protože jejich smyslem je pokrýt základní potřeby občana, o nějž je ve vazbě postaráno. S tím stěžovatelka nepolemizuje. Dále však městský soud uvedl, že ust. § 30 zákona nelze použít k vyčíslení škody způsobené tzv. ztrátou příležitostí. Opřel se přitom o doktrínu a judikaturu, podle které lze požadovat náhradu za neuzavřený pracovní poměr jen v případě, že takový pracovní poměr již byl předjednán s dohodnutými podstatnými náležitostmi. Podle stěžovatelky byla postupem Městského soudu v Praze porušena její základní práva, především presumpce neviny. Ztráta příležitosti přichází vždy v úvahu tam, kde případný ušlý příjem poškozeného je sice jen hypotetický, ale je určitá míra pravděpodobnosti, že by poškozený takového příjmu dosáhl, pokud by měl příležitost se o něj pokusit. I v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva existují rozhodnutí, v nichž soud přiznal náhradu majetkové újmy za ztrátu na výdělku po dobu zbavení osobní svobody přesto, že stěžovatel konkrétní ušlé příjmy nedoložil. Městský soud ztrátu příležitosti za škodlivý následek nepovažoval vůbec, odmítl jej paušálně, bez ohledu na specifika případu. Pokud požaduje, aby bylo prokázáno uzavření nebo alespoň předjednání pracovní smlouvy, pak již nejde o hypotetický příjem, ale o konkrétní ušlý zisk. Interpretace provedená Městským soudem v Praze tedy znevýhodňuje osoby, které v okamžiku vzetí do vazby byly nezaměstnané, bez ohledu na důvod nebo délku nezaměstnanosti. II. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 c 2/2004, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2. Zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 7.1.2004 domáhala u tohoto soudu náhrady škody proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti způsobené rozhodnutím o vazbě ve výši 8.225,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení. Podáním ze dne 27.6.2005 (č.l. 58 soudního spisu) vzala žalobu co do částky 2.477,- Kč částečně zpět a požadovala náhradu škody ve výši 5.748,- Kč. Rozsudkem ze dne 4.8.2005, čj. 13 C 2/2004-75, Obvodní soud pro Prahu 2 výrokem č. I. zastavil řízení co do částky vzaté zpět, výrokem č. II. stanovil povinnost žalované zaplatit stěžovatelce částku 5.000,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení, výrokem č. III. zamítl žalobu co do částky 748,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení a výrokem č. IV. stanovil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka byla ve vazbě v době od 13.8.2002 do 1.10.2002 včetně a má nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť nebylo prokázáno, že by si vazbu zavinila sama. Stěžovatelka byla pravomocným rozsudkem soudu obžaloby zproštěna a žádná z negativních podmínek ust. § 12 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. u ní není splněna. Stěžovatelce byly vyplaceny dávky sociální péče, které pobírala před zadržením a vzetím do vazby, ale i po propuštění, a celá dávka v plné měsíční výši jí byla vyplacena jak za měsíc srpen, tak říjen 2002, byť část těchto měsíců byla ve vazbě. V měsíci září jí dávka vyplacena nebyla. Proto jí za tento měsíc vznikla v přímé souvislosti s pobytem ve vazbě škoda nevyplacením dávky sociální péče, tedy škoda spočívající v tomto ušlém zisku. Soud pro stanovení náhrady škody použil § 30 zákona č. 82/1998 Sb. a přiznal stěžovatelce náhradu ve výši 5.000,- Kč za uvedený časový úsek, neboť jiný postup citované ust. zákona podle soudu neumožňuje. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.5.2006, čj. 39 Co 506/2005-93, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnil to tím, že soud I. stupně sice zjistil v dostatečném rozsahu skutkový stav, avšak odvolací soud zastává při posouzení zjištěných skutečností jiný právní názor. Náhradu za ztrátu ušlého zisku vzniklého ztrátou na ušlé odměně za práci, respekt. ztrátou příležitosti odměnu za práci získat, by bylo možné přiznat, pokud by stěžovatelka tvrdila a prokázala, že právě jen z důvodu zadržení a vzetí do vazby o tento výdělek či příležitost jej získat přišla; šlo by o případ, že buď v pracovním nebo jiném obdobném poměru byla, nebo již měla uzavřenu pracovní nebo obdobnou smlouvu a zadržení a vzetí do vazby jí zabránilo do práce nastoupit, případně že o uzavření pracovní nebo obdobné smlouvy již jednala s konkrétním zaměstnavatelem, měla předběžně dohodnuty podstatné náležitosti a jen zadržení a vzetí do vazby bylo důvodem, který jí znemožnil pracovní smlouvu uzavřít. Nic takového však stěžovatelka netvrdila. Podle názoru městského soudu ušlým ziskem nemůže být ani nevyplacená dávka státní sociální podpory. Podle § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, se stát podílí státní sociální podporou na krytí nákladů na výživu a ostatní základní osobní potřeby dětí a rodin a poskytuje ji při některých dalších sociálních situacích. Podle § 1 zákona č. 482/1991 Sb., o životním minimu, se občan považuje za sociálně potřebného, jestliže jeho příjem nedosahuje částek životního minima a nemůže si tento příjem zvýšit vlastním přičiněním, zejména vlastní prací. Podle § 3 odst. 3 písm. c) tohoto zákona se občan nepovažuje za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, jestliže je vzat do vazby. Z uvedeného vyplývá, že účel dávky státní sociální podpory, tj. pokrytí základních potřeb stěžovatelky, byl ve výkonu vazby naplněn, prostředky k uspokojení základních potřeb byly stěžovatelce ve vazbě poskytnuty státem a stěžovatelka pozbyla v té době charakter sociálně potřebné osoby. Škoda ve formě ušlého zisku jí tak nevznikla. III. K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k ústavní stížnosti vedlejší účastník - Ministerstvo spravedlnosti. Prohlásilo, že ztrátu příležitosti, jak je stěžovatelkou předkládána, je třeba náležitě prokázat. Stěžovatelka byla evidována jako uchazečka o zaměstnání, případně pobírala sociální podporu, nebyl však navržen důkaz, že by aktivně přistupovala před vzetím do vazby a po propuštění z vazby k hledání možnosti výdělku. Neztratila tedy příležitost k získání výdělku, protože byla při získávání příležitostí k výdělku dlouhodobě pasivní. Stěžovatelka rovněž neprokázala diskriminaci při aktivním hledání výdělku. Městský soud v Praze se přes výzvu Ústavního soudu k ústavní stížnosti nevyjádřil. V replice k vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelka uvedla, že u vedlejšího účastníka došlo k nepochopení stížnostní argumentace. U ní se jednalo o kompenzaci za nepříznivé následky vrchnostenského výkonu státní moci, který se následně ukázal být nedůvodným, byť nikoliv nezákonným. To má základ v principu presumpce neviny. Stěžovatelka předkládala obecným soudům důkazy o svém aktivním přístupu při hledání zaměstnání. Odvolací soud nepovažoval za nutné vyřešit, zda byl aktivní přístup prokázán, a to pro nadbytečnost, neboť odmítl koncept odškodňování ztráty příležitostí ve své podstatě. Nerovnost v právech (diskriminaci) shledává stěžovatelka v tom, že pojetí náhrady škody za vazbu, jak je v současné době aplikováno, znevýhodňuje každého, kdo neměl sjednán pracovní poměr v den vzetí do vazby, bez ohledu na jeho minulé příjmy a další skutkové okolnosti. IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka nenamítá nezákonnost vazby, nepolemizuje ani s názorem soudu, že ve výkonu vazby byly zajištěny její základní potřeby a že jí tudíž za dobu vazby nenáleží dávky státní sociální pomoci. Podstata stěžovatelčiny ústavní stížnosti je v tom, že nesouhlasí se stanoviskem odvolacího soudu, podle kterého lze požadovat náhradu za neuzavřený pracovní poměr jen v případě, že takový pracovní poměr již byl s dohodnutými podstatnými náležitostmi alespoň předjednán. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu uvedený v části II. tohoto rozhodnutí. Je nesporné, že stěžovatelka byla vedena od 7.1.2002 v evidenci Úřadu práce hl. m. Prahy, pobočka v Praze 9, jako uchazečka o zaměstnání (viz č.l. 32 soudního spisu). Stejně nesporná je i skutečnost, že po dobu výkonu vazby nemohla získat zaměstnání, jež získala až 11.11.2002. Ze spisu se však nedá vyvodit, že jen zadržení stěžovatelky a její vzetí do vazby bylo důvodem, který jí znemožnil uzavřít pracovní smlouvu. Nic takového stěžovatelka netvrdila, ani nenabídla žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by v době vazby, kdyby jí nebylo, zaměstnání získala. Úvahy o tom, že se tak mohlo stát, ale že z důvodu výkonu vazby tuto šanci ztratila, jsou jen spekulací, jak správně dovodil městský soud. Rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého" práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení tohoto práva může dojít pouze v případě, že by se právní závěry obecného soudu ocitly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, či že by byly svévolné nebo vybočující z jejich ustálené judikatury zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem. V posuzovaném případě tomu tak nebylo. Odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou a to ústavně konformním způsobem. Své rozhodnutí přesvědčivým způsobem zdůvodnil. To, že s takovým stanoviskem stěžovatelka nesouhlasí, nemůže být samo o sobě důvodem neústavnosti napadeného rozhodnutí. Pokud stěžovatelka poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlis a Koloumpas proti Řecku - 1997 a ve věci Stafford proti Spojenému království - 2002, z těchto rozhodnutí jednoznačně nevyplývá, že by náhrada materiální škody, která hypoteticky mohla vzniknout výkonem vazby, mohla být přiznána bez ohledu na to, že by existovala alespoň vysoká pravděpodobnost, že by ke škodě došlo. Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Vojen Güttler v.r. předseda senátu