Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti JUDr. E. B., PhDr. P. B., a JUDr. Z. B., zast. JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 27, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.7.2006, č.j. 20 Co 221/2006-118, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31.1.2006, č.j. 11 C 75/2005-100, za účasti Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Národní galerie v Praze, sídlem Staroměstské nám. 12, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: ¨ Stěžovatelé, s odvoláním porušení jejich ústavně zaručených základních práv, požadují zrušení ve znělce uvedených rozsudků obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto v jejich sporu s vedlejším účastníkem o vydání uměleckých děl. Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé podali ve věci dovolání, a že pro případ jeho odmítnutí podávají též ústavní stížnosti (str. 4). Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z hlediska funkce ústavního soudnictví je proto nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumával příslušný orgán veřejné moci a zároveň Ústavní soud. Jestliže stěžovatel využije možnosti podat mimořádný opravný prostředek - dovolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je souběžně podaná ústavní stížnost předčasná. Podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu]. Z uvedené plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnou pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. ledna 2007 Ivana Janů, v.r. soudce zpravodaj