Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti MUDr. K. G., zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 37 C 153/2005, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. 1 Co 178/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Vrchního soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci žaloby stěžovatelky na ochranu osobnosti proti Univerzitě Karlově v Praze. Řízení bylo zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku, který byl stěžovatelce vyměřen poté, co bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků, neboť podaná žaloba je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva ve smyslu § 138 o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti velmi zevrubně popsala podstatu podané žaloby a polemizovala s předchozími usneseními obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka se domnívá, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila její ústavně zaručená základní práva, a to především právo na přístup k soudu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv. Dále podle stěžovatelky bylo porušeno její právo na rovnost garantované čl. 1 Listiny a právo na rovnost v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zastavením řízení byla bezdůvodně zvýhodněna žalovaná strana. Rovněž pak neprojednáním věci samé bylo porušeno právo stěžovatelky na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst podle čl. 10 odst. 1 Listiny. S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud obě napadená usnesení obecných soudů zrušil. Poté, co Ústavní soud konfrontoval shora uvedené argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti s obsahem napadených usnesení, která byla k ústavní stížnosti přiložena, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka podala proti předchozím rozhodnutím o nepřiznání osvobození od soudních poplatků ústavní stížnost, v níž vznášela stejné argumenty jako v nyní podané ústavní stížnosti. Tato stěžovatelčina ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 323/06, jako zjevně neopodstatněná. Ostatně obsahově totožnými ústavními stížnostmi stěžovatelky v jiných řízeních se zabývaly i další senáty Ústavního soudu (včetně prvního senátu Ústavního soudu ve stejném složení jako nyní - srov. usnesení ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 511/06), přičemž vždy dospěly k závěru, že nepřiznáním osvobození od soudních poplatků nebyla porušena ústavně garantovaná základní práva. Ústavní soud nemá nyní důvodu se od svých předchozích závěrů jakkoliv odchylovat a bylo by nadbytečným důvody, které vedly k odmítnutí předchozí ústavní stížnosti, znovu reprodukovat. Za daných okolností bylo nicméně logickým vyústěním, pokud obecný soud stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku, a stěžovatelka si musela být vědoma důsledků neuhrazení soudního poplatku. Jinak řečeno, pokud již v předchozím řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že nepřiznání osvobození od soudních poplatků nepředstavovalo porušení stěžovatelčiných základních práv, lze tentýž závěr vztáhnout vůči rozhodnutím o zastavení řízení v důsledku neuhrazení vyměřeného soudního poplatku, která na předcházející rozhodnutí vlastně obsahově navazovala. Ostatně také tento závěr již vyslovily další senáty Ústavního soudu ve věci obsahově totožných stížností stěžovatelky proti usnesením o zastavení řízení - srov. usnesení ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 774/06, nebo usnesení ze dne 4. 12. 2006, sp. zn. IV. ÚS 713/06. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. ledna 2007 Vojen Güttler předseda senátu