Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele J. K. zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, čj. 18 Co 255/2004-122, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze v jeho výrocích o náhradě nákladů řízení včetně řízení odvolacího, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 19 C 170/2000, z něhož zjistil následující: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2002, čj. 19 C 70/2000-52, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci ing. Pavlu Večeřovi, správci úpadce Vodní stavby, a.s., se sídlem v Praze 7, Dobronická 1256, IČO 45273375, částku 292.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 42.055,- Kč. Žalovaná částka náleží žalobci, jakožto smluvní pokuta, vyplývající ze smlouvy o dílo, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným (stěžovatelem) dne 9. 10. 1995. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu pro Prahu 4 ze dne 23. 3. 2000, sp. zn. 12 C 2/97, a Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2000, sp. zn. 21 Co 375/2000, bylo rozhodnuto, že žalovaný (stěžovatel) je povinen právnímu předchůdci žalobce zaplatit celkem částku 4.955.864, 70 Kč s příslušenstvím jako pohledávku z titulu uvedené smlouvy o dílo ze dne 9. 10. 1995. Tuto pohledávku postoupil právní předchůdce žalobce dne 24. 11. 2000 společnosti Mauria, s. r. o., nikoli však spolu s nárokem na smluvní pokutu v žalované výši. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že žalovaná smluvní pokuta byla v době postoupení samostatnou pohledávkou a nárok na ni svědčí i nadále žalobci. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2004, čj. 18 Co 255/2004-122, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl, že žalovanému (stěžovateli) se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení ani nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že smluvní pokuta, která zajišťovala splnění postoupených pohledávek, nemohla bez dohody s dlužníkem svědčit ve prospěch jiného věřitele, než věřitele vlastní pohledávky, a nebyla ani převedena. Smlouva o postoupení přisouzených pohledávek ze smlouvy o dílo s příslušenstvím jinak splňuje náležitosti platné smlouvy, nárok žalobce na smluvní pokutu s její účinností zanikl, a on tak není v tomto sporu aktivně legitimován. O nákladech řízení však rozhodl dle § 150 o.s.ř. a žalovanému (jinak v řízení úspěšnému) právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Důvodem zvláštního zřetele hodným je dle odvolacího soudu fakt, že nárok na smluvní pokutu dle shora uvedených pravomocných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze v řízení, sp. zn. 12 C 2/97, skutečně vznikl a nezanikl proto, že by žalovaný svoji povinnost zaplatit splnil, ale pro nesprávný právní názor žalobce na možnost oddělení nároku na smluvní pokutu od postoupené pohledávky. Žalobce v projednávané věci podal dovolání, které Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 8. 2006, čj. 32 Odo 476/2005-139, zamítl. Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že výklad § 150 o.s.ř. odvolacím soudem vybočuje z mezí ústavnosti a porušuje jeho právo na spravedlivý proces. Důvody, pro které odvolací soud náklady stěžovateli nepřiznal, tedy kdy právně zastoupený žalobce nesprávně posoudil otázku své aktivní legitimace, a je proto neúspěšný, považuje za nesprávné. Soud dle názoru stěžovatele též neodůvodnil, jakým způsobem by povinnost k úhradě nákladů, uložená neúspěšnému žalobci, zasáhla do jeho práva na spravedlivou ochranu. Domnívá se, že by takový postup pak byl možný vždy, kdy žalobce "pouze" nesprávně zhodnotí svou aktivní legitimaci k žalobě. Ústavní stížnost je nedůvodná. Ústavní soud má za to, že projednávaná ústavní stížnost spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu, tedy jednoduchého práva, obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05). V dané věci se navíc jedná o problematiku nákladů řízení, ohledně níž Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení jeho základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl zejména obsažen prvek svévole (srov. např. již výše zmiňované I. ÚS 633/05). Pochybení takového rázu však Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně aplikace ustanovení § 150 o.s.ř., dle něhož, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Výše uvedené závěry o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí též pro rozhodování podle ust. § 150 o.s.ř. Pokud tedy stěžovatel vytýká obecnému soudu porušení ustanovení § 150 o. s. ř., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení o. s. ř. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně, uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Uvedené ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "důvody hodné zvláštního zřetele", přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem toho kterého případu. Odvolací soud v napadeném usnesení vyložil, z jakých důvodů aplikoval ust. § 150 o. s. ř. a stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatel přitom opomíjí, že důvodem aplikace uvedeného ustanovení nebylo samo pochybení žalobce v právním posouzení jeho aktivní legitimace, ale že to byl fakt, že stěžovatel nesplnil svůj dluh ze smlouvy o dílo, o čemž bylo pravomocně rozhodnuto, a že současně odvolací soud dospěl k závěru, že pokud by nedošlo k postoupení pohledávky, nárok žalobce na žalovanou smluvní pokutu by existoval. I pokud by měl Ústavní soud názor na možnost aplikace uvedeného ustanovení jiný náhled, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za libovolné. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Dagmar Lastovecká, v.r. předsedkyně senátu