Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marie Sárové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Jihlava, se sídlem v Jihlavě, Fritzova 2, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem v Jihlavě, Fritzova 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2006, čj. 17 Co 122/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu ve výroku o nákladech exekuce, kterým soud uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady exekuce nikoliv oprávněnému, ale povinnému. Dle stěžovatelky byl tímto rozhodnutím porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"). Z ústavní stížnosti a předložených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 2. 2006, čj. 0 Nc 5162/2004, byla na návrh oprávněného zastavena exekuce na majetek povinného a ve II. výroku soud rozhodl, že povinný je povinen stěžovatelce nahradit náklady exekuce. Dále rozhodl, že ve vztahu oprávněný a povinný nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Proti II. výroku o náhradě nákladů exekuce se odvolala stěžovatelka s tím, že náklady by měl hradit oprávněný. Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě v napadeném výroku II. o nákladech exekuce. Při rozhodování aplikoval § 87 odst. 3 a § 89 exekučního řádu, ve spojení s § 271 občanského soudního řádu. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s názorem odvolacího soudu spočívajícím především v tom, že nejsou dány důvody pro použití ustanovení § 89 exekučního řádu, s ohledem na znění ustanovení § 271 o.s.ř.; upozorňuje, že v případě, kdy dochází k zastavení exekuce pro nedostatek majetku a rozhodnutím soudu je uložena povinnost k úhradě nákladů exekuce povinnému, nese náklady exekuce fakticky exekutor. Stěžovatelka prezentuje svůj výklad ustanovení § 89 exekučního řádu a nutnost jeho užití právě v jejím případě. Ústavní soud, po zhodnocení skutkové a právní stránky věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud předesílá, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. zastavena, což byl i daný případ, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému nahradit exekutorovi náklady exekuce, zaujal Ústavní soud jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ačkoli s tímto stanoviskem stěžovatelka nesouhlasí, dopadá plně i na projednávanou ústavní stížnost a senát Ústavního soudu je jím vázán. V citovaném stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Ústavní soud ve shodě s citovaným stanoviskem považuje za ústavně konformní výklad ustanovení exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce - vyjádřený rovněž např. v odůvodnění usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 282/06 - že ustanovení § 87 až § 89 exekučního řádu nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení § 270 a § 271 o. s. ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 o. s. ř.). V obou případech se vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. § 87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce [§ 44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, § 87 odst.1, 3 exekučního řádu] a nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2 exekučního řádu) bez toho, že by již zde byly specifikovány. Při zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje expressis verbis § 89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje § 271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co se týče povinného platí i zde princip vyjádřený v ustanovení § 87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kriteria obsažená v ustanovení § 271 o. s. ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu). Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§ 89 exekučního řádu, § 271 o.s.ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, tedy jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§ 89 exekučního řádu, § 271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. Taková skutečnost se však v projednávaném případě nepodává, jak uvedl ostatně i krajský soud ve svém rozhodnutí, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by oprávněný měl insolvenci povinného rozpoznat už v době podávání návrhu na nařízení exekuce, popřípadě by o ní tehdy dokonce přímo věděl. Z návrhu oprávněného na zastavení exekuce naopak vyplývá důvod spočívající toliko v tom, že dle průběhu exekuce nepostačí její výtěžek ani ke krytí jejích nákladů (§ 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř.). S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu