Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele: Družstvo pro správu objektu Keplerova 12/216, se sídlem v Praze 1, Keplerova 12/216, IČO 25612417, zastoupeného JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2005, čj. 20 Cdo 802/2004-113, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení jeho "základního práva a svobody". Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 24 C 198/2000, z něhož zjistil následující: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 7. 2003, čj. 24 C 198/2000-79, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně: Česká katolická charita, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 12 (dále jen "žalobkyně") domáhala určení neplatnosti v rozsudku blíže specifikované smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12. 5. 1997, uzavřené mezi J. S., (zde 2. žalovanou) a hl. m. Prahou, kupní smlouvy ze dne 25. 5. 1998 uzavřené mezi stěžovatelem (zde 1. žalovaným) jako kupujícím a hl. m. Prahou, a zástavní smlouvy uzavřené dne 25. 5. 1998 mezi stěžovatelem jako zástavcem a hl. m. Prahou jako zástavním věřitelem. Výrokem II. bylo stěžovateli uloženo vydat žalobkyni dům čp. 216 na pozemku p. č. 312 a pozemek p. č. 312, vše v Praze 1 - Hradčanech, Keplerova 12, zapsaných na LV 248, k. ú. Hradčany, obec hl. m. Praha, v k. ú. Praha, (dále jen "předmětné nemovitosti"), a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem III. soud zamítl část žaloby, jíž se žalobkyně domáhala, aby stěžovateli byla uložena povinnost vyklidit předmětné nemovitosti. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů. Stěžovatel napadl výrok o povinnosti vydat předmětné nemovitosti a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a stěžovatelem odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2003, čj. 20 Co 493/2003-98, prvostupňové rozhodnutí v těchto výrocích potvrdil. Námitky stěžovatele neshledal důvodnými a prvostupňové rozhodnutí shledal věcně správným. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 4. 2005, čj. 20 Cdo 802/2004-113, dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Dovolání v projednávané věci mohlo být přípustné toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.ř., přičemž dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro otázky právní. Skutkové a procesní výhrady, které dle dovolacího soudu tvořily těžiště dovolatelovy argumentace, proto dovolací soud považoval v daných souvislostech za bezvýznamné. Pokud jde o námitku, dle niž odvolací soud uplatnil nesprávný právní názor v otázce vztahu restitučního předpisu (zák. č. 298/1990 Sb.) a předpisů obecných, tu dovolací soud odmítl s tím, že nejde o námitku, jejíž posouzení může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů a není ani spolehlivého argumentu, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem, neboť odpovídá právnímu názoru, konstantně uplatňovanému v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Zák. č. 298/1990 Sb. je předpisem speciální povahy a jsou-li splněny jeho subjektové a předmětové předpoklady, lze užít jen jej. V projednávaném případě však nelze dovodit "restituční skutkovou podstatu", tedy předmětový předpoklad pro aplikaci zmíněného zákona. Sporné nemovitosti měly podle nezpochybněných zjištění přejít na stát jinak. Zák. č. 298/1990 Sb. do posuzovaných právních poměrů nezasahuje. Soud proto dovodil, že o rozhodnutí zásadního právního významu nejde. Stěžovatel napadá posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že Nejvyšší soud nemůže přehlédnout řadu pochybení "ve věci právní subjektivity žalobkyně, způsobu provádění dokazování, nezkoumání aktivní a pasivní legitimace apod.". Nesprávně též hodnotil naplnění termínu "otázka zásadního právního významu". Vydání nemovitostí v rozhodném období stanoveném v příslušných restitučních předpisech je dosud senáty Městského soudu v Praze řešeno rozdílně a stěžovatel má za to, že v projednávaném případě byla věc posouzena též v rozporu s hmotným právem. Domnívá se, že věc sp. zn. 27 C 53/96 měla restituční charakter, neboť došlo k darování nemovitostí státu v důsledku výkonu dozoru státu nad majetkem církví. Není podle něj jasné, na základě čeho dospěl dovolací soud ke svým závěrům, když v této věci nebylo darovací prohlášení z 5. 10. 1955 vůbec předmětem dokazování. Poukazuje přitom na charakter restitučních předpisů, vylučující možnost domáhat se ochrany dle předpisů obecné povahy, což obecné soudy pominuly. Stěžovatel se domnívá, že mu nebyla poskytnuta ochrana jeho práv a svobod, když při koupi předmětných nemovitostí ověřil, že prodávající je jejich vlastníkem, což bylo následně zpochybněno v řízení, jehož účastníkem stěžovatel nebyl. Stěžovatel dále obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení včetně jeho námitek v něm vznášených s tím, že se jimi soudy nezabývaly. Poukazoval mj. i na to, že v daném řízení nebylo možno vystačit s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 27 C 53/96, bez dalšího dokazování. Odvolací soud chybně konstatoval, že stěžovatel neuváděl konkrétní námitky proti postupu soudu prvého stupně. Stěžovatel ovšem opakovaně vůbec nesouhlasil s provedením důkazu spisem, sp. zn. 27 C 53/96, s tím, že má proběhnout dokazování. Není rovněž pravdou, že stěžovatel zpochybňoval rozhodnutí akčního výboru Seyvalterova útulna až v odvolacím řízení. Stalo se tak již v řízení před soudem prvého stupně a nadto je dle stěžovatele povinností soudu v rámci posouzení aktivní legitimace účastníka ověřit, zda nemovitost nabyl na základě platného právního úkonu. Odvolací soud se též nezabýval námitkami stěžovatele, požadujícími doložení právní kontinuity žalobce, přičemž opět neodpovídá skutečnosti, že se toho stěžovatel výslovně nedomáhal, jak uvádí odvolací soud. Připomíná, že v rámci dovolání vyslovil nesouhlas s výkladem vztahu restitučních předpisů k předpisům obecným a odkazuje přitom mj. na rozhodnutí občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Stěžovatel také uvádí, že lze mít důvodné pochybnosti o právní kontinuitě žalobkyně vzhledem k České katolické charitě po únoru 1948. Nesouhlasí s obecnými soudy, které vycházely ze závěru, že v předchozím řízení byl zjištěn skutečný stav věci a z těchto zjištění tak lze vycházet, když soud měl vycházet ze skutkového stavu, zjištěného na základě tvrzení jednotlivých účastníků. Žalobce měl předložit důkazy ke svým tvrzením o tom, že úkony směřující k bezúplatnému převodu na stát byly neplatné. Tato tvrzení nejsou nesporná. Konečně i rozhodnutí spolku Seyvalterova útulna mělo být zkoumáno s ohledem na možný politický tlak a bylo třeba objasnit jeho subjektivitu včetně toho, zda za něj může jednat akční výbor. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci, sp. zn. 27 C 53/96, v této věci není rozhodné, neboť jde od dvě odlišná řízení s odlišnými účastníky. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 27 C 53/96, má být zřejmé, že nebyla řádně prokázána totožnost žalobce a že žalované hl. m. Praha ztratilo v průběhu řízení pasivní legitimaci. Podle ustanovení § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, a vedlejší účastníky řízení Českou katolickou charitu, J. S., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili. Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost, neodmítne-li ji, zamítl, neboť není důvodná. Stěžovatel dle něj přehlíží důsledky zákonem zakotveného režimu přípustnosti dovolání proti potvrzujícím rozsudkům. Trvá na tom, že ve stížnosti vytýkané vady řízení, i kdyby byly zjištěny, ke splnění podmínky zásadního právního významu rozhodnutí vést nemohou. Česká katolická charita se postavení vedlejšího účastníka vzdala. Ústavní soud s ní proto nadále jako s vedlejším účastníkem nejednal. Zbývající vedlejší účastníci považují ústavní stížnost za důvodnou a připojují se k ní. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah uvedených vyjádření soudů, jež vydaly napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovateli není třeba je zasílat k replice. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Z rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že stěžovatel byl řádně poučen o přípustnosti dovolání v projednávaném případě, která by byla dána pouze, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podaným dovoláním se řádně zabýval dovolací soud, který však neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a dovolání stěžovatele nyní napadeným usnesením pro nepřípustnost odmítl. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud ČR v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání. Akceptaci popsaného postupu dovolacího soudu, dostatečně zdůvodněného odkazem na příslušné procesní normy, dal Ústavní soud najevo již ve svých dřívějších rozhodnutích ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 51/06, ze dne 12. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 155/06, v nichž mj. uvedl, že z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první o.s.ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu. Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu. Ze shora uvedeného důvodu proto nutno konstatovat, že Nejvyšší soud se nedopustil porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, nezabýval-li se jeho námitkami, směřujícími do skutkových zjištění a procesních pochybení. Nutno podotknout, že právo na přezkum dovolacím soudem jako mimořádný opravný prostředek nepožívá ústavněprávní ochrany, tedy jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu zakomponoval, resp. aby umožnil komplexní přezkum odvolacího rozhodnutí. V českém právním řádu je přípustnost dovolání omezena a Nejvyšší soud při výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu postupoval striktně v zákonných mezích a stran nemožnosti přezkoumávat jiné než právní otázky v souvislosti se zkoumáním, zda rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nevybočil z mezí ústavnosti. Stěžovatel však dále zpochybňuje i samotný závěr dovolacího soudu, dle něhož napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam, přičemž se závěry dovolacího soudu polemizuje, aniž by však své námitky podpořil ústavně právně relevantními argumenty. Ústavní soud v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod ani tento právní závěr Nejvyššího soudu ČR, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou, odkazující na zásadu minimalizace zásahů do soudního rozhodování, dle níž úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není zásadně oprávněn přezkoumávat. Zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odepření spravedlnosti (srov. např. III. ÚS 280/03, III. ÚS 338/04). K tomu v projednávaném případě zjevně nedošlo. Nejvyšší soud svým povinnostem dostál, dovoláním stěžovatele se v intencích podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řádně zabýval a svůj postoj k dané problematice adekvátně vyjádřil. Samotný fakt, že s takovým závěrem dovolacího soudu stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, na nichž dovolací soud staví své rozhodnutí, nejsou v rozporu ani s judikaturou Ústavního soudu. Ten sice ve stanovisku svého pléna, sp. zn. Pl.ÚS-st.22/05, dospěl k závěru, že zák. č. 298/1990 Sb. je svojí povahou součástí restitučního zákonodárství, nicméně současně uvádí, že restituční zákony představují překážku užití obecných právních předpisů z důvodu své speciality, jsou - li splněny subjektové a věcné předpoklady pro jejich aplikaci. Přesně z tohoto důvodu však dovolací soud měl za to, že do posuzovaného případu zák. č. 298/1990 Sb. nezasahuje, neboť v projednávaném případě nebyla naplněna "restituční skutková podstata", jakožto věcný předpoklad pro jeho aplikaci, což ve svém rozhodnutí odůvodnil (mj. i s odkazem na svou konstantní judikaturu). Stěžovatel měl možnost - a také jí využil - podat proti rozhodnutí soudu prvého stupně, s nímž nesouhlasil, nejprve odvolání a posléze i dovolání. Oběma opravnými prostředky se obecné soudy zjevně náležitě zabývaly (rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel nenapadá, a Ústavní soud se jím proto nezabýval). Dovolací soud, jak bylo výše uvedeno, v projednávaném případě nevybočil z mezí ústavnosti. Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení jakýchkoli práv stěžovatele, a neshledal proto žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu