Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. Š., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Terynglem, advokátem se sídlem Vápencová 13, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 5 Tdo 629/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 1. 2006, sp.zn. 4 To 61/2005 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 T 8/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 40 odst. 2 a 4 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 trestního zákona (bod 1.), trestnými činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 trestního zákona (bod 2.). Za trestný čin zpronevěry dle § 248 odst. 1, 4 trestního zákona a dále za trestný čin zanedbání povinné výživy dle § 213 odst. 2 trestního zákona (kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 12 T 118/2002) byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců ve věznici s dozorem (za současného zrušení citovaného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou).. Za trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 125 odst. 1 trestního zákona byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Trestných činů se stěžovatel měl dopustit jako předseda představenstva společnosti GARIT AG, a. s. Lomnice nad Popelkou tím, že podepsal dvě smlouvy se společností MASSEY FERGUSSON SA o nákupu strojů s tím, že vlastnické právo přejde na společnost GARIT AG a. s., po plném zaplacení kupní ceny, avšak oba stroje prodal, aniž by byla zaplacena plná kupní cena. V době prodeje zbývalo zaplatit majiteli částku ve výši 5 165 130 Kč, o kterou společnost poškodil. Dále stěžovatel jako předseda představenstva v době od 7. 1. 2002 do 8. 11. 2002 odčerpal z majetku společnosti na základě zfalšovaných dokladů postupně částku 1 664 774 Kč, kterou použil pro svou potřebu. Stěžovatel se hájil tím, že oba stroje prodal proto, že je firma již nebyla schopna splácet, zástupci prodávající firmy je odmítali vzít zpět a požadovali jejich uhrazení. Popřel, že by věděl o tom, že oba stroje nejsou vzhledem k nezaplacení kupní ceny majetkem firmy GARIT AG, a. s., a že nevěděl o výhradě vlastnictví uvedené v kupních smlouvách pod bodem IV. Dále namítal neplatnost kupních smluv. Vrchní soud v Praze na základě odvolání stěžovatele zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině trestným činem zpronevěry pod bodem 1., dále v obou výrocích o trestech a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona , za což mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let ve věznici s dozorem. Za trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 124 odst. 1 trestního zákona pak podle § 37 trestního zákona upustil od uložení dalšího trestu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle ust. § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V ústavní stížnosti stěžovatel především nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že kupní smlouva mezi společnostmi GARIT AG a MASSEY FERGUSSON SA má všechny podstatné náležitosti, neboť z chybějícího data podpisu smlouvy vyvozuje, že se nejedná o právní úkon dostatečně určitý. Pokud by totiž k vlastnímu plnění došlo dříve, než k podpisu smlouvy, vlastnictví ke strojům by na kupujícího již přešlo. Pokud by vlastnictví ke strojům skutečně přešlo, neboť výhrada vlastnictví byla vázaná na účinnost smlouvy, která nemohla nastat, když nebylo uvedeno datum vzniku takové smlouvy, nemohlo by v žádném případě jít o dokonaný trestný čin zpronevěry. Zpětně uplatnit výhradu vlastnictví podle názoru stěžovatele nelze. V takovém případě by se mohlo jednat pouze o pokus trestného činu zpronevěry. Dále stěžovatel, stejně jako v dovolání, v ústavní stížnosti tvrdí, že jednočinný souběh trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 trestního zákona a trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 trestního zákona je vyloučen. Poslední námitka stěžovatele se týká uložení souhrnného trestu, který podle názoru stěžovatele v daném případě nepřicházel v úvahu, protože v případě jeho předchozího podmíněného odsouzení se uplatnila zákonná fikce, že se ve zkušební době osvědčil, neboť soud do jednoho roka od uplynutí zkušební doby neučinil rozhodnutí o tom, že se osvědčil nebo že trest vykoná (§ 60 odst. 2 trestního zákona). Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud ČR a Krajský soud v Hradci Králové se k věci vyjádřily, avšak jejich vyjádření nepřinesla žádné nové skutečnosti nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí. Po prostudování ústavní stížnosti, souvisejících listin a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal, že se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03). Obsahem ústavní stížnosti je pouze opětovné shrnutí vývoje trestní věci stěžovatele a opakování dříve uplatňované obhajoby, s níž se obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevykazují žádná pochybení takového charakteru a intenzity, aby byla způsobilá přivodit jejich zrušení Ústavním soudem. Obecné soudy se s trestní věcí stěžovatele vypořádaly ústavně zcela konformním způsobem a z jejich rozhodnutí vyplývají skutkově i právně správné a logicky odůvodněné závěry ohledně trestné činnosti, pro niž byl stěžovatel odsouzen. Nelze ničeho namítat proti závěrům obecných soudů, které dostatečně zjistily skutkový stav a svá skutková zjištění rovněž přiléhavě podřadily příslušným právním normám; a to ani přes stěžovatelovy námitky spočívající v chybné právní kvalifikaci jeho jednání. Skutečnost, že stěžovatel jako předseda představenstva společnosti GARIT AG, a. s., prodal stroje třetí osobě za situace, kdy mu bylo známo, že až do úplného zaplacení jsou stále majetkem prodávající společnosti, naplňují znaky trestného činu zpronevěry dle § 248 trestního zákona po formální i materiální stránce a tomu odpovídá i skutková věta rozsudku soudu I. stupně. Co se týče právní kvalifikace trestného jednání stěžovatele, jedná se bezpochyby o trestný čin dle § 248 trestního zákona, jelikož stěžovatel si přisvojil cizí věc a na cizím majetku tím způsobil škodu (ve výši vyčíslené obecnými soudy správně, v souladu se zákonem i konstantní judikaturou). Přisvojení si cizí věci ve smyslu § 248 trestního zákona spočívá zejména v tom, že pachatel v rozporu s účelem, za nímž mu byla věc svěřena, věcí nakládá způsobem, který maří základní účel svěření. Tento znak trestného činu stěžovatel naplnil, což obecné soudy správně ve svém rozhodování zohlednily. Námitkou stěžovatele týkající se údajné neplatnosti kupní smlouvy z důvodu chybějícího data podpisu smlouvy se již zabývaly všechny obecné soudy, které dospěly ke shodnému závěru, že v daném případě absence data neplatnost kupní smlouvy nezpůsobuje. Zejména Nejvyšší soud v napadeném usnesení náležitým způsobem námitky stěžovatele v této věci vyvrátil. Námitka uplatněná v ústavní stížnosti, podle které, pokud by byl předmět prodeje kupujícímu předán ještě před uzavřením písemné kupní smlouvy, by její vlastnictví přešlo na kupujícího bez ohledu na výhradu vlastnictví, se jeví jako účelová. Toto tvrzení stěžovatel ani nedokládá žádnými konkrétními skutečnostmi, a proto se nachází pouze v rovině úvah. Další námitka stěžovatele se týká nesprávné právní kvalifikace trestné činnosti stěžovatele jako jednočinného souběhu trestného činu podle ust. § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona a trestného činu podle ust. § 125 odst. 1 trestního zákona. Podle názoru stěžovatele je u těchto trestných činů souběh vyloučen. Rovněž touto námitkou, uplatněnou stěžovatelem již v dovolání, se Nejvyšší soud řádně zabýval a dospěl k přesvědčivému závěru, že souběh těchto trestných činů vyloučen není (viz str. 8 a 9 napadeného usnesení), neboť se v případě trestného činu podle § 125 odst. 1 trestního zákona nejednalo o přípravné jednání k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona, jak v ústavní stížnosti tvrdí stěžovatel, ale naopak o jednání, kterým stěžovatel tento trestný čin zastíral. Rovněž právní teorie se přiklání k názoru, že souběh trestného činu podle § 125 trestního zákona s jinými trestnými činy majetkové povahy vyloučen není. Cit. ustanovení chrání pravdivost vykazovaných a poskytovaných údajů hospodářské a obchodní evidence a zájem na této ochraně má smysl jen v případě, kdy jeho porušení je sankcionováno bez ohledu na skutečnost, zda je tím zároveň zakrýván jiný trestný čin či nikoli. Jinak by totiž trestní postih podle § 125 trestního zákona nebyl možný, protože by ho mohl kdokoli vyloučit s poukazem na jinou, blíže nespecifikovanou trestnou činnost, kterou tím údajně zakrývá. Tímto postupem by byl paradoxně z hlediska trestního postihu zvýhodněn ten, kdo vedle tohoto trestného činu spáchal ještě jiný trestný čin, oproti tomu, kdo se dopustil jen samotného trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 trestního zákona. V ust. § 125 odst. 1 trestního zákona je výslovně stanoveno, že pachatel tím, že nevede účetní a jiné doklady, sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, příp. v nich uvádí nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje nebo takové účetní a jiné doklady zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými či je zatají, musí ohrozit majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Zákonodárce tak zcela zjevně při vymezení skutkové podstaty tohoto trestného činu předpokládal, že tak bude pachatel činit právě v úmyslu vyhnout se trestnímu postihu pro jiný již spáchaný nebo zamýšlený trestný čin (srov. Šámal, Púry, Rizman, Trestní zákon, Komentář, 5. vydání, C.H. Beck, 2003). Námitka stěžovatele, že neměl být ukládán souhrnný trest, není rovněž důvodná. Stěžovatel se trestné činnosti popsané v bodě 2. výroku rozsudku měl zčásti dopustit i na počátku zkušební doby stanovené pro podmíněné odsouzení pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 trestního zákona. Z tohoto důvodu nemohl Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodnout o výkonu podmíněně uloženého trestu odnětí svobody a musel vyčkat až do ukončení trestního stíhání pro tento skutek. Fikce, že se pachatel osvědčil (§ 60 odst. 2 trestního zákona), tak nemůže v tomto případě nastat, protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemohl rozhodnout podle § 60 odst. 1 trestního zákona (viz např. judikatura R 26/2002, NS 3/2001-T 77). Uložení souhrnného trestu lze tedy na základě uvedených skutečností považovat za souladné se zákonem. Závěrem lze shrnout, že obecné soudy řádně provedené důkazy hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními trestního řádu, jakož i právní normy aplikovaly řádným způsobem. Jejich postup nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl, neboť pro tento postup neshledal žádné relevantní důvody. S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu