Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 1) S. Š., 2) R. Š., zastoupených JUDr. Barborou Štěpánkovou, advokátkou se sídlem Svitavy, Lanškrounská 11, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 19 Co 178/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 636/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 20 Co 696/2002, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. 69 Nc 1667/2002, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2006 a doplněnou na základě výzvy Ústavního soudu dne 12. 11. 2006, se stěžovatelé s odkazem na porušení svých základních práv zaručených čl. 96 Ústavy a čl. 12 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Z připojených spisů Městského soudu v Brně, sp. zn. 53 C 156/97, a 69 Nc 1667/2002, bylo zjištěno následující: Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 6. 1999, č. j. 53 C 156/97-41, přivolil soud k výpovědi z nájmu bytu, označeného ve výroku tohoto rozsudku, kterou dal žalobce město Brno - Městská část Brno - Bohunice, žalovaným (dále též "stěžovatelům"), s tím, že výpovědní doba činí tři měsíce a počíná běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a že stěžovatelé jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty. O odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 9. 2001, č. j. 19 Co 178/2000-73, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Tento rozsudek byl stěžovatelům doručen dne 2. 11. 2001. Spisový materiál dále obsahuje usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 707/01, jímž Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost stěžovatelů proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 19 Co 178/2000. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2002, č.j. 69 Nc 1667/2002-8, byla nařízena exekuce pro vyklizení bytu podle shora uvedených rozsudků. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jan Mandát. O odvolání stěžovatelů (povinných) rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení exekuce potvrdil svým usnesením ze dne 9. 12. 2002, č. j. 20 Co 696/2002-16. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 20 Cdo 636/2005-79, odmítnuto jako nepřípustné. Usnesení dovolacího soudu bylo doručeno prvnímu stěžovateli dne 15. 12. 2005, druhé stěžovatelce dne 16. 12. 2005 a jejich právnímu zástupci dne 30. 1. 2006. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. To znamená, že toliko v případě, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stanovené náležitosti, se jím může zabývat také věcně. Jedním z principů řízení o ústavních stížnostech je princip minimalizace zásahů do stability pravomocných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tento princip je vyjádřen stanovením lhůty pro podání ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (dle § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 3. 2004, bylo nutné ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů počínající dnem doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku). Rozhodnutím o posledním opravném prostředku je v případě napadeného řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 156/97, potvrzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2001, č.j. 19 Co 178/2000-73, který byl oběma stěžovatelům doručen dne 2. 11. 2001. Je tedy zřejmé, že pokud proti němu stěžovatelé brojí ústavní stížností, podanou až 1. 9. 2006, činí tak zjevně opožděně. Nadto, jak bylo zjištěno lustrací ústavních stížností, stěžovatelé proti uvedenému potvrzujícímu rozsudku již v minulosti ústavní stížnost podali a tato byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 707/01). Pokud jde o napadené exekuční řízení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 1667/2002, rozhodnutím o posledním opravném prostředku v něm vydaným je usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, č. j. 20 Cdo 636/2005-79, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti usnesení odvolacího soudu jako nepřípustné. Toto rozhodnutí bylo samotným stěžovatelům doručeno ve dnech 15. a 16. 12. 2005 a jejich zástupci dne 30. 1. 2006. I v tomto případě je tedy zřejmé, že 60 denní lhůta pro podání ústavní stížnosti uplynula marně a ústavní stížnost ze dne 1. 9. 2006 je třeba posoudit jako opožděně podanou. Ústavní soud tedy uzavírá, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Nezbylo mu proto, než takovou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. ledna 2007 Stanislav Balík, v. r. soudce zpravodaj