Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelky I. A. M., zastoupené Mgr. Vladimírou Zukalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jana Uhra 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 16 Co 62/2006, 16 Nc 312/06, a usnesení téhož soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 16 Co 61/2006, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Brně, a to s odkazem na údajné porušení jejích práv, garantovaných čl. 32, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy, jako i porušení základních práv nezletilého Daniela (jedná se o pseudonym) (čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 6 odst. 2 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, Deklarací sexuálních práv a čl. 32, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy). Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Brno venkov, sp. zn. 9 P 470/2002, z něhož zjistil následující: Rozsudkem Okresního soudu Brno venkov ze dne 3. 11. 2005, čj. 9 P 470/2002-1153, byl zamítnut návrh otce nezletilého Daniela (jedná se o pseudonym) (dále též "nezletilý"), F. S., (dále též "otec"), na změnu výchovy (výrok I) a otci byl zakázán s nezletilým styk (výrok II). Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 5. 2006, čj. 16 Co 62/2006, 16 Nc 312/2006-1193, rozsudek soudu I. stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým každý lichý týden v roce, a to v sobotu od 10. do 11. hod v Krizovém centru pro děti a mládež SPONDEA v Brně, Sýpka 25, za účasti zaměstnance tohoto centra. Matce bylo současně uloženo nezletilého Daniela (jedná se o pseudonym) na styk s otcem řádně připravit a ve stanovenou dobu a na určeném místě jej předat zaměstnanci krizového centra. Usnesením Okresního soudu Brno venkov ze dne 28. 4. 2005, čj. 9 P 470/2002-1054, byla určena odměna znalkyně PhDr. L. M. částkou 1.400,- Kč a náhrada jejích hotových výdajů částkou 1. 865,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2006, čj. 16 Co 61/2006-1198, bylo toto usnesení potvrzeno. Stěžovatelka napadá obě shora uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně v projednávané ústavní stížnosti. Především uvádí, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že nezletilý má silný citový vztah k matce (stěžovatelce), zatímco k otci má vztah ambivalentní a nechce s ním být. Setkání s otcem, resp. snaha nezletilého otci předat, byla pro něj traumatizující a stresová. S ohledem na tato zjištění měl odvolací soud v prvé řadě zohlednit zájem dítěte s tím, že jakékoli jeho setkání s otcem pro něj představuje psychickou újmu s možnými následky i do budoucna. Stěžovatelka dále uvádí, že existují znalecké posudky a lékařské zprávy, potvrzující sexuální zneužívání ze strany otce vůči nezletilému. Připouští ovšem, že tato skutečnost nebyla v řízení "pravomocně prokázána". Obává se, že při dalším kontaktu s nezletilým hrozí další riziko zneužívání, stejně jako možnost, že se nezletilému nepříznivé vzpomínky vybaví. Upozorňuje též na to, že otec byl odsouzen pro majetkovou trestnou činnost a v řízení nebylo vzato v úvahu ani jeho potátorství (s odkazem na posudek doc. J. M.). Další námitky stěžovatelky mají procesní charakter. Namítá, že nezletilý nebyl v řízení před odvolacím soudem slyšen, ačkoli to navrhovala a ačkoli je to jeho právem. Nebyly provedeny ani další jí navrhované důkazy (vedle výslechu nezletilého ani výslech dcery F. S. z prvního manželství a její matky, listinný důkaz - zápis z jednání před OS Liberec, sp. zn. 2 Nc 15/83, P 140/78, a vypracování nových znaleckých posudků), což soud ve svém rozhodnutí neodůvodnil. Stěžovatelka dále brojí i proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2006, čj. 16 Co 61/2006-1198. Tvrdí, že znalecký posudek nebyl vypracován řádně a znalkyně dostatečně neodpověděla na všechny jí položené dotazy. Jmenovaná znalkyně při jednání před soudem nezdůraznila, že klíčovou otázkou bylo, zda byl nezletilý otcem sexuálně zneužíván, ačkoli je tato skutečnost ve znaleckém posudku ze dne 21. 4. 2004 zmiňována. Dále uvádí, že se soud náležitě nevypořádal s jí vznesenou námitkou podjatosti proti členům senátu odvolacího soudu. Tvrdí, že tuto námitku podala u odvolacího soudu dne 23. 5. 2006, ale odvolací soud vyšel z toho, že bylo toto podání předáno na soudní oddělení 16 Co až dne 24. 5. 2006 po jednání odvolacího soudu, a nemohl k němu tedy přihlédnout. Dne 23. 5. 2006 také vznesla stížnost na opatrovníka, ustanoveného nezletilému, jíž se odvolací soud též nezabýval. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Jak vyplývá z výše uvedeného Ústavní soud neposuzuje stanoviska ani výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). V daném případě stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizovala ze skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. (Nutno podotknout, že ačkoli stěžovatelka napadá rozsudek odvolacího soudu jako celek, z obsahu její stížnosti je patrné, že brojí pouze proti výroku o úpravě styku nezletilého se svým otcem.) Ústavní soud ovšem považuje uvedené závěry odvolacího soudu za ústavně konformní a odpovídající provedenému dokazování. Nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by soud rozhodoval svévolně a proti zájmům nezletilého. Stěžovatelka primárně zpochybňuje, zda odvolací soud vzal dostatečně v úvahu zájmy nezletilého (s ohledem na osobu jeho otce). Ústavní soud však má za to, a plyne to dostatečně i z odůvodnění napadeného rozhodnutí, že v tomto směru odvolací soud postupoval zcela správně a nevybočil jakkoli z mezí ústavnosti. Zájem dítěte byl zjevně klíčovým kritériem, o něž se napadené rozhodnutí opírá; odvolací soud na něj však nahlížel jinak, než matka. Při svém rozhodnutí zohlednil, že nezletilý preferuje matku a k otci má ambivalentní vztah a že dříve neúspěšně realizované pokusy o výkon rozhodnutí o úpravě styku s otcem byly pro nezletilého stresující. Současně však též zohlednil, že otec má o nezletilého dlouhodobý zájem, jeho výchovná způsobilost není nijak omezena, neprokázalo se ani tvrzení matky o pohlavním zneužívání nezletilého ani, že by styk otce s nezletilým byl proti zájmům nezletilého, že by ohrožoval jeho fyzické či psychické zdraví a celkově narušil zdravý a zdárný vývoj dítěte. Odvolací soud též zohlednil, že styk dítěte s nezletilým dlouhodobě neprobíhá, neboť matka tento kontakt znemožňuje a vlivem toho došlo též ke zpřetrhání citové vazby nezletilého a k tomu, že je otec nezletilým odmítán. S ohledem na tato zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro vyslovení zákazu styku otce s nezletilým, ale naopak je třeba, aby se citová vazba a vztah otce s nezletilým postupně navázaly, přičemž zvolil formu, která byla výše popsána. Ústavní soud nemá za to, že by při aplikaci § 27 odst. 3 zákona o rodině odvolací soud porušil jakákoli práva stěžovatelky (či nezletilého). Takové rozhodnutí je i v souladu s čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, z něhož vyplývá právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. To však odvolací soud nezjistil, přičemž nelze dospět k závěru, že by jeho skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Pokud stěžovatelka dovozuje zájem dítěte na zákazu styku s otcem z ambivalentního vztahu syna k otci, na to plně odpovídá napadené rozhodnutí v tom směru, že daný vztah je způsoben dlouhodobými problémy a působením matky. Ústavní soud považuje za adekvátní reakci na tuto skutečnost, pokud soud rozhodl o velmi pozvolném a regulovaném budování tohoto vztahu, formou prozatím značně omezeného styku nezletilého s otcem za přítomnosti pracovníků krizového centra. Pokud jde o tvrzení matky o sexuálním zneužívání syna otcem, vyslovené jak v ústavní stížnosti, tak i v řízení před obecnými soudy, to se v řízení před obecnými soudy (které se ve věci výchovy nezletilého a styku s ním vede již od roku 1999 a v rámci jednotlivých rozhodnutí byla otázka možného sexuálního zneužívání opakovaně předmětem dokazování) neprokázalo. Je pravdou, že matka na podporu tohoto svého tvrzení znovu navrhovala důkazy i nyní v řízení před odvolacím soudem, který jejich provedení odmítl (viz. protokol o jednání ze dne 24. 5. 2006) a tento svůj postup v napadeném rozhodnutí neodůvodnil. V tom tak lze spatřovat porušení § 157 odst. 2 o.s.ř., nicméně nikoli pochybení, které by překračovalo meze zákona a zasahovalo do ústavních práv stěžovatelky. Již z rozhodnutí soudu prvého stupně plyne, že jde o důkazní návrhy, které stěžovatelka uplatňovala opakovaně (jak bylo výše uvedeno, i v souvislosti s dřívějším rozhodováním ve věci nezletilého), byly jí opakovaně zamítnuty s tím, že obecné soudy vzaly z jiných důkazů za prokázané, že otec netrpí sexuální úchylkou a nebylo zjištěno jakékoli zneužívání nezletilého. Na provedení navrhovaných důkazů není právní nárok. Z přiloženého spisu je zcela zjevné, že jde o skutkové tvrzení, které bylo předmětem opakovaného a detailního dokazování, zejména několika znaleckými a revizními znaleckými posudky, na základě něhož pak soudy dospěly k negativnímu závěru, pokud jde o možnost sexuálního zneužívání nezletilého otcem. Názor nezletilého pak byl v tomto řízení zjišťován prostřednictvím opatrovníka, vyplynul z protokolů o výkonech dřívějších rozhodnutí a ze znaleckého zkoumání PhDr. M. a už soud prvého stupně odmítl provést výslech nezletilého, aby nebyl opakovaně psychicky zatěžován. Fakt, že odvolací soud důkaz výslechem nezletilého za daných okolností neprovedl, též nemůže vést k závěru o pochybení tohoto soudu. Právu nezletilého, být slyšeno v řízení týkajícím se jeho osoby, bylo učiněno zadost nepřímo, shora uvedenými prostředky, a soud k přání nezletilého, resp. jím vyjevenému vztahu k oběma rodičům, v řízení přihlížel. Za daných okolností má Ústavní soud za to, že by bylo pouhým formalismem rušit napadené rozhodnutí jen proto, že neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů ve svém rozhodnutí náležitě neodůvodnil. Pokud stěžovatelka namítá, že se soud nezabýval jí podanou námitkou podjatosti a stížností na opatrovníka nezletilého, ani v tomto směru Ústavní soud neshledal, že by byla porušena její ústavně garantovaná práva. Z připojeného spisu Ústavní soud totiž zjistil, že obě písemnosti byly doručeny odvolacímu soudu dne 23. 5. 2006. Jednání odvolacího soudu, při němž bylo rozhodováno ve věci samé, se uskutečnilo již následující den od 8.15 hodin a stěžovatelka se jej zúčastnila. Za dané situace má Ústavní soud za to, že bylo především na stěžovatelce samotné, aby v zájmu ochrany svých práv na své námitky, trvala-li na nich, při tomto jednání upozornila, neboť musela předpokládat, že v tak krátkém časovém intervalu nemusela její podání ještě být předložena soudci. Vzhledem k tomu, že tak neučinila, jeví se její chování spíše účelovým. Ústavní soud tak vzhledem k daným okolnostem nemá za to, že by takto došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ve vztahu k námitce podjatosti nadto měla stěžovatelka teoreticky též možnost podat žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v § 229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. Ústavní soud ovšem na okraj upozorňuje, že tato námitka byla především podána opožděně. Dle § 15a o.s.ř. je účastník povinen námitku podjatosti soudce (přísedícího) uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může tuto námitku uplatnit do 15 dnů poté, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců (přísedících). Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka byla o tomto svém právu poučena při jednání dne 12. 4. 2006, kdy námitku podjatosti nevznesla. Učinila tak až dne 23. 5. 2006, přičemž tuto námitku odůvodňuje postojem shora uvedených soudců při jednání dne 12. 4. 2005. Odvíjí-li tedy stěžovatelka od tohoto jednání své pochybnosti o nepodjatosti uvedených soudců, běžela jí lhůta dle § 15a odst. 2 o.s.ř. právě od data uvedeného jednání a námitka, jejíž neprojednání mělo údajně zasáhnout do jejích ústavně garantovaných práv, byla podána opožděně. Stěžovatelka dále napadla usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2006, čj. 16 Co 61/2006-1198, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu I. stupně o přiznání znalečného znalkyni PhDr. L. M. Ani v této části nepovažuje Ústavní soud ústavní stížnost za důvodnou. Dané rozhodnutí už s ohledem na svůj obsah nebylo s to zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky. To, že stěžovatelka zpochybňuje kvalitu odvedené práce znalkyně, může být z její pozice coby účastnice řízení relevantní ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé, resp. ve vztahu k výsledkům dokazování. Nicméně přiznaná výše znalečného ji konkrétně nijak v jejích právech nezasahuje, zejména s ohledem na to, že v daném řízení nebylo žádnému z účastníků uloženo hradit náklady řízení. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení zákona o rodině nevybočil z mezí ústavnosti. Napadeným rozhodnutím nebylo dotčeno tvrzené ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Matce bylo plně umožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého soudu, čehož také využila, přičemž porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat v tom, že bylo rozhodnuto odlišně od jejích představ. Nedošlo ani k porušení základních práv, zakotvených v jednotlivých článcích Úmluvy o právech dítěte a v Listině, na které je v ústavní stížnosti poukazováno. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu