Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. B. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 1. 7. 2005, č. j. 29 Co 797/2004-87, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 5. 2004, č. j. 19 C 30/2002-56, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 9. 2006 a i v ostatním splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii. Z obsahu spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 19 C 30/2002, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující: Okresní soud v Děčíně zamítl rozsudkem ze dne 26. 5. 2004, č. j. 19 C 30/2002-56, žalobu stěžovatele, kterou se domáhal určení, že zůstavitel B. P., zemřelý dne 12. 1. 1991, byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí, označených ve výroku tohoto rozsudku. Soud vyšel ze zjištění, že vlastnické právo stěžovatelova otce zaniklo ke dni 30. 10. 1945 aplikací dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy. Konstatoval, že majetek otce stěžovatele byl konfiskován ve prospěch státu na základě konfiskačního výměru Okresní správní komise (Okresního národního výboru) v Rumburku z 20. 5. 1946, č. j. 12567/46. Uvedené rozhodnutí, byť trpělo určitými formálními vadami, vyhodnotil jako účinný správní akt, kterým je soud ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. vázán. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 1. 7. 2005, č. j. 29 Co 797/2004-87, tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Shodně s nalézacím soudem konstatoval, že předmětný konfiskační výměr je správním aktem, který není soud v občanském soudním řízení oprávněn zkoumat z hlediska věcné správnosti. Vyplývá z něj, že v případě předmětného majetku otce stěžovatele byly splněny podmínky pro konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. Stěžovatelův otec tedy již ke dni své smrti majetek uváděný v žalobě nevlastnil, a tento majetek nemohl být proto předmětem dědictví. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesouhlasil s názorem, že soudy byly vázány konfiskačním výměrem a nemohly jej přezkoumávat. Namítal, že pokud konfiskační výměr vydala Okresní správní komise, šlo tu o rozhodnutí vydané věcně nepříslušným správním orgánem. Poukazoval také na to, že označení společnosti, jejíž majetek měl být konfiskován, bylo ve výměru natolik nedostatečné, že to způsobuje nicotnost tohoto aktu. Soudy se údajně ani nezabývaly otázkou, zda byl výměr řádně doručen. Dovolací soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 20. 6. 2006, č.j. 28 Cdo 1473/2006, odmítl jako nepřípustné, když neshledal, že by odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku, kterou má na mysli ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. V této souvislosti vycházel z právních závěrů, kterými se stejnou problematikou zabývala uveřejněná judikatura obecných soudů i soudu Ústavního. Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů nalézacího i odvolacího projednávanou ústavní stížností. Tvrdí v ní, že soudy obou stupňů svým postupem porušily ustanovení § 153 odst. 1, § 132 a § 157 odst. 2 o.s.ř. a tím i jeho právo na spravedlivý proces. Jimi zjištěný skutkový stav je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Stěžovatel totiž v řízení prokázal, že ke konfiskaci majetku jeho otce nikdy nedošlo, neboť předmětný konfiskační výměr je správním aktem nicotným, který ani nebyl řádně doručen. Jeho nicotnost dovozuje z toho, že o konfiskaci předmětného majetku rozhodovala namísto plenární schůze okresní správní komise konfiskační komise, jejíž zmocnění k rozhodování dané věci neschválil zemský národní výbor. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu v otázce příslušnosti správního orgánu. Konfiskační výměr není ani podepsán předsedou okresní správní komise. Nadto, bez důkazu o řádném doručení výměru z něj nelze vycházet jako z pravomocného individuálního správního aktu, který deklaruje konfiskaci předmětného majetku. Obsahuje i další vady, především je nesrozumitelný a neadresný. Stěžovatel dále namítá, že v jeho věci nerozhodovali nezávislí soudci a tedy ani nezávislé soudy, což dovozuje z vázanosti soudu předmětným konfiskačním výměrem. Odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z níž dovozuje, že soud, který odmítne blíže zkoumat rozhodnutí správního orgánu deklarující konfiskaci, není soudem nezávislým, neboť se svým postupem zbavuje pravomoci rozhodnout o důležité skutečnosti významné pro výsledek sporu. Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud považuje rovněž takovou, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již dříve Ústavní soud v obdobné ústavní stížnosti posoudil a shledal je nedůvodným. Tak tomu je i v projednávané věci, kdy stěžovatel stejně jako v ústavních stížnostech, vedených pod sp. zn. I. ÚS 688/05 a I. ÚS 28/06, jež byly jako zjevně neopodstatněné odmítnuty, brojí proti rozsudkům obecných soudů zamítajících jeho žaloby na určení vlastnického práva k majetku zabavenému konfiskací. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s výkladem ustanovení občanského zákoníku, restitučních zákonů a jejich vzájemného vztahu. Stěžovatel svými námitkami, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy, především pak v řízení dovolacím, zpochybňuje závěry uváděné v rozhodnutích Nejvyššího soudu i v nálezech Ústavního soudu. Předkládá vlastní výklad zákonných ustanovení i ustálené judikatury a rovněž vlastní koncepci hodnocení provedených důkazů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy nepřísluší. Stran námitek týkajících se věci samé je v projednávané věci rozhodující právní závěr velkého senátu Nejvyššího soudu, vyslovený v rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, dle něhož "oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle ustanovení § 126 odst. 1 o.z., a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., mohla-li žádat o vydání věcí podle ustanovení restitučních předpisů", a dále právní názor pléna Ústavního soudu, vyslovený ve stanovisku z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., dle něhož "žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se proto účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy". V odůvodnění uvedeného stanoviska se dále uvádí, že "konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není zákonem připuštěno". Tímto stanoviskem pléna je Ústavní soud při rozhodování o předmětné ústavní stížnosti vázán. V podrobnějších argumentech proto na uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu odkazuje. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco totiž v případě prvním je dána aktivní legitimace na takovém určení, v druhém ji dovodit nelze, a tedy nejsou splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby. Provádění důkazů v takovémto řízení by ostatně nemohlo být v souladu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let a eventuálním vyhověním určovací žalobě by se protiústavně zasáhlo do vlastnického práva nynějšího vlastníka. Jak totiž v citovaném stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uvedl Ústavní soud, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů". Stran námitky, že obecné soudy se cítily, v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, být bezvýhradně vázány rozhodnutími orgánů státní správy, Ústavní soud zdůrazňuje, že tomu tak není. Obecné soudy se toliko rozhodly nenarušit právní stav platně a nikým nezpochybňovaný, kontinuálně existující téměř šedesát let, založený právě stěžovatelem zpochybňovanými rozhodnutími. Stěžovatelem citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva na tento případ není z podstaty věci použitelná, neboť v dané věci stěžovatel zpochybňuje právní stav, existující na základě právních skutečností nastalých nejenom před tím, kdy Česká republika, event. Československo přistoupily k Úmluvě, ale dokonce i před tím, než byla původními signatářskými státy v roce 1950 podepsána samotná Úmluva. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy svým postupem vybočily z ústavních mezí a tím porušily některé z ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Dagmar Lastovecká, v.r. předsedkyně senátu