Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, Malá 6, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 35 T 4/2004, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 11 To 137/2005, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 35 T 4/2004, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 11 To 138/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se svou ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení citovaných rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dle čl. 90 Ústavy České republiky. Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, z přiložených dokumentů a z obsahu vyžádaného spisu, usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 35 T 4/2004, byla - výrokem ve vztahu ke stěžovateli - dle ust. § 72 odst. 3 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a jeho nabídnutý písemný slib ve smyslu ust. § 73 odst. 1 písm.b) trestního řádu a contrario nebyl přijat. U stěžovatele dle krajského soudu trvá vazební důvod dle ust. § 67 písm. a) trestního řádu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 11 To 137/2005, byla podle ust. § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná stížnost stěžovatele proti usnesení prve uvedenému. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12.9. 2005, sp. zn. 35 T 4/2004, bylo rozhodnuto za použití ust. § 71 odst. 4 trestního řádu o ponechání stěžovatele nadále ve vazbě. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 11 To 138/2005, byla podle ust. § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu, dále podle ust. § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nebyl přijat písemný slib stěžovatele a podle ust. § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nebyla nepřijata peněžitá záruka, kterou učinil stěžovatel. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s důvodností vazby ve vztahu k důvodnosti podezření ze spáchání trestné činnosti stěžovatelem. Stěžovatel namítá, že v jeho případě není dáno důvodné podezření ze spáchání trestného činu, případně pokud v dřívější době bylo dáno, pak na základě provedených důkazů odpadlo. Důvodné podezření musí být podloženo existujícími důkazy, skutečnostmi, zjištěními. Stěžovatel se dále konkretizujícím způsobem věnuje jednotlivým důkazům, na jejichž podkladě má být v probíhajícím trestním řízení založeno důvodné podezření ze spáchání trestného činu, přičemž je hodnotí buď jako irelevantní z hlediska prokazatelnosti takového podezření či jako procesně nepoužitelné. Ústavní soud - reflektuje v rámci své ustálené judikatury přijatou maximu, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, ale toliko jejím petitem - neomezil se na pouhý obsah odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele, který de facto rozporoval pouze důvodnost vazby ve vztahu k důvodnosti podezření ze spáchání trestné činnosti, ale přezkoumal napadená rozhodnutí i z hlediska jiných kritérií, tj. zejména z pohledu důvodnosti vazby ve vztahu k existenci vazebního důvodu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V první řadě je nutné připomenout, že Ústavní soud není povolán k ochraně jakýchkoliv práv a zájmů stěžovatelů, nýbrž je povolán zabývat se porušeními toliko ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, což vyplývá z vymezení úlohy Ústavního soudu v čl. 83 Ústavy České republiky. Vzetí do vazby je bezpochyby výrazným omezením ústavně zaručených práv jednotlivce a vazební důvody musí vždy odpovídat požadavkům zákona, neboť jen na jeho základě lze svobodu jednotlivce omezit. Posouzení zjištěných skutečností jako kvalifikovaných důvodů pro vzetí do vazby je tedy vždy otázkou velice citlivou. Současně se jedná o velmi subtilní problematiku, kdy obecně nelze zcela jednoznačně stanovit, že určitě nastane následek, který je obsažen v jednotlivých ustanoveních (důvodech) § 67 trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností při tomto typu rozhodování (jeho dosažení) není mnohokráte reálný. Při rozhodování o vazbě je ovšem nutné označit (odůvodnit) právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují příslušnou (zákonem označenou) obavu, v daném případě uvedenou v § 67 odst. 1 písm. a) a c) trestního řádu. Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" (ve vztahu k důvodům vazby) je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace konkrétní věci musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stadiu řízení), zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Posoudit konkrétní okolnosti každého případu se zřetelem na dosavadní skutková zjištění přitom náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), stejně jako hodnocení v této fázi trestního řízení ve věci provedených důkazů co do jejich relevance ve smyslu podřazení z nich plynoucích skutkových zjištění pod ust. § 67 trestního řádu, aniž by tím jakkoliv prejudikovaly konečné rozhodnutí v otázce viny a trestu. Pro aplikaci uvedeného zákonného ustanovení nejsou (a ani nemohou být) dána objektivní, přesná a neměnná kritéria, která je naopak potřebné vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah a rozhodnutí jimi podložených, plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud - podle své ustálené judikatury - se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Takové pochybení v projednávané věci Ústavní soud neshledal. Obecné soudy poukázaly na určité konkrétní okolnosti, které dle jejich názoru odůvodňují obavu z jednání stěžovatele předvídaného v ust. § 67 písm. a) trestního řádu, přičemž je zřejmé, že tyto konkrétní okolnosti mohou značit určitou objektivní konstelaci, která zahrnuje nejen osobu navrhovatele, ale i znaky skutkové podstaty trestných činů, pro které je stíhán. Ve vztahu k naplnění podmínek ust. § 67 písm. a) trestního řádu krajský soud ve svých dvou usneseních argumentoval poukazem na fakt, že stěžovatel není občanem České republiky, má velice pevné vazby do svých domovských států, nad rámec toho i do dalších zemí Evropy, kam velice často cestuje. Poukázal rovněž na to, že již v přípravném řízení bylo prokázáno, že stěžovatel často opouštěl Českou republiku. Dle Ústavního soudu již jen uvedené lze považovat za konkrétní skutečnost, která sama o sobě - vzhledem k demonstrativnímu a alternativnímu uspořádání skutkových podstat v ust. § 67 písm. a) trestního řádu - zakládá důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání, a to buď tím, že uprchne anebo tím, že se bude skrývat. K tomu navíc přistupuje (jak vrchní soud v napadených rozhodnutích uvedl) i stíhání stěžovatele pro spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona. Dle nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 566/03 "hrozbou vysokým trestem", která je jednou z konkrétních skutečností dle ust. § 67 písm. a) trestního řádu, lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let. Ve věci této ústavní stížnosti není pochyb, že podmínka, spočívající v ohrožení stěžovatele vysokým trestem, byla splněna. Stěžovatel je totiž obžalován z uvedeného trestného činu, ke kterému trestní zákon přiřazuje trest odnětí svobody deset až patnáct let. Navíc ve spojení s konkrétními okolnostmi případu stěžovatele uvedených v napadených rozhodnutích vrchního soudu - tj. že stěžovatel měl páchat trestnou činnost jako člen organizované skupiny, a že došlo k obchodování s heroinem ve více státech - lze vyvodit implicitní přesvědčení vrchního soudu o tom, že je možné předpokládat uložení trestu odnětí svobody stěžovateli vyšší než je zákonná spodní hranice, tj. 10 let. Pokud stěžovatel rozporoval samotné důvodné podezření, že označený trestný čin spáchal právě on, Ústavní soud k tomu jen stručně uvádí, že ve fázi trestního řízení, do které spadají napadená rozhodnutí soudů, se závěr obecných soudů, že trestný čin, pro něž se vede trestní řízení, spáchal obviněný, nejeví jako excesivní či nepravděpodobný. Proto závěr obecných soudů, že takové důvody v případě stěžovatele existují, nelze v souvislostech projednávaného případu považovat za vybočující z mezí ústavnosti. K tomu Ústavní soud dodává, že rozhodnutí o procesní přípustnosti či nepřípustnosti provedení toho kterého důkazu není na posouzení Ústavního soudu, nýbrž soudu nalézacího. Provedení důkazů v hlavním líčení a jejich hodnocení a rozhodovaní o případné vině stěžovatele je též věcí dalšího řízení před soudem nalézacím. Z napadených rozhodnutí soudů obou stupňů rovněž dostatečně vyplývá, že nepřijetí písemného slibu stěžovatele ve smyslu ust. § 73 odst. 1 písm.b) trestního řádu a peněžité záruky dle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu bylo odůvodněno povahou a závažností trestné činnosti stěžovatele, pro niž nebyl slib považován za dostatečnou náhradu vazby. Nelze tedy tvrdit, že by absentovaly konkrétní důvody nemožnosti nahradit vazbu mírnějšími prostředky. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele a ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu