Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem Komunardů 6, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2006 č. j. 13 Co 214/2006-230, rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. března 2006 č. j. 20 P 123/2000-179 a návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel oba v záhlaví usnesení označené rozsudky obecných soudů a současně navrhuje odložení jejich vykonatelnosti s tím, že oba obecné soudy "v důsledku jimi vyvozených nesprávných závěrů" porušily právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a zákaz diskriminace z důvodu pohlaví (čl. 3 odst. 1 Listiny), jakož i čl. 90, resp. čl. 95 odst. 1 Ústavy. Podle názoru stěžovatele se výše označené obecné soudy v průběhu pravomocně skončeného řízení dopustily diskriminace jeho osoby jako otce nezletilých dětí, neboť v České republice údajně obecně platí, že "otcové mají v řízeních o úpravě poměrů nezletilých dětí slabší procesní pozici, než mají matky", a to z toho důvodu, že v těchto řízeních většinou rozhodují soudkyně, které mají prý "tendenci nadržovat zase jen ženám". Za zásadní nedostatek jak napadených rozsudků, tak i řízení, které jim předcházelo, označuje stěžovatel nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, z něhož poté soudy vyvodily i nesprávné právní závěry. K tomuto pochybení mělo přispět i nesprávné hodnocení provedených důkazů. Skutková zjištění obou soudů považuje stěžovatel za nevěrohodná, nemající oporu v provedeném dokazování mimo jiné také z toho důvodu, že obecné soudy ve vztahu k výši stanoveného výživného prý nevzaly v úvahu současné reálné výdělkové možnosti stěžovatele a stěžovatelem zdůrazňovanou skutečnost, že matka nezletilých údajně odmítá jakoukoli vhodnou práci, čímž přenáší vyživovací povinnost k nezletilým výhradně na stěžovatele. Za další pochybení obecných soudů stěžovatel pokládá údajně nepodložený závěr soudů o podstatné změně poměrů u nezletilých k datu 1. 9. 2004 a neunesení důkazního břemene matkou ve vztahu k prokázání důvodnosti jejího návrhu. II. Jak se zjišťuje z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2006 č. j. 20 P 123/2000-179 ve věci péče o nezletilého M. J. a nezletilou V. J., dále jen "nezletilí", o zvýšení výživného, bylo výživné, stanovené stěžovateli jako otci nezletilých rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 1999 č. j. 16 Nc 340/98-16 v částce 2 400,- Kč na nezl. M. a v částce 1 600,- Kč na nezl. V. zvýšeno s účinností od 1. 9. 2004 na částku 4 400,- Kč a 3 600,- Kč měsíčně (výrok pod bodem I. rozsudku). Vzniklý dluh na výživném byl stěžovateli umožněn splácet spolu s běžným výživným v pravidelných měsíčních splátkách po 4 000,- Kč (výrok pod bodem II.). Shora uvedeným výrokem tak nebylo zcela vyhověno návrhu matky nezletilých, která požadovala zvýšení výživného pro nezletilé ve výši 8 600,- Kč a 4 600,- Kč měsíčně, a to od 1. 9. 2004, kdy se měly podstatným způsobem změnit podmínky pro zajištění jejich výživy a výchovy. Z účastnické výpovědi soud prvního stupně zjistil, že matka žije sama s dětmi, přičemž od roku 2002 je evidována na úřadu práce, protože své dřívější zaměstnání musela opustit pro problémy s výchovou nezletilého, který je dyslektik, dysortografik a vyžaduje stálou péči zejména při přípravě do školy. Proto nabízená volná místa ve směnných provozech nejsou pro matku nezletilých vhodná. Matce nezletilých jsou vypláceny jak přídavky na děti, tak i příspěvek na bydlení, přičemž matka nezletilých platí nezletilému soukromou léčbu jeho zdravotních potíží, oběma nezletilým pak různé zájmové činnosti, školní potřeby, stravné a jízdné MHD. V osobním vlastnictví matky je kromě běžného zařízení domácnosti osobní automobil a byt o velikosti 3+1 a je spolu se stěžovatelem spoluvlastnicí zahrady. Z účastnické výpovědi stěžovatele soud prvního stupně zjistil, že ten od roku 1993 podniká na základě živnostenského listu v oboru klempířství, z něhož si vyplácí podnikatelskou odměnu ve výši 10 000,- Kč měsíčně. Vlastní nemovitý majetek, na němž sice vázne úvěr, ale který pronajímá. Z pronájmu nemovitostí pobírá měsíční nájem ve výši 10 000,- Kč, 1 600,- Kč, 3 800,- Kč a 5 023,- Kč. Dále vlastní dva závodní automobily, údajně bez větší hodnoty, služební automobily a čtyřkolku. Podniká spolu se svým bratrem na základě smlouvy o sdružení. Soud prvního stupně doplnil dokazování především listinnými důkazy - zprávami Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru dopravy, finančního úřadu a Úřadu práce v Ústí nad Labem, Magistrátu města Ústí nad Labem - živnostenského odboru a smlouvou o sdružení ze dne 19. 12. 2001. Ze zprávy Magistrátu zjistil, že další živností stěžovatele je od roku 2003 maloobchod s motorovými vozidly a jejich příslušenstvím. V rámci důkazního řízení provedl soud prvního stupně dokazování rovněž zprávou o rekvalifikaci matky nezletilých, daňovými přiznáními stěžovatele za roky 2003-2005 a zprávou opatrovníka nezletilých o výsledku místního šetření v bydlišti stěžovatele. Ve smyslu ustanovení § 99 odst. 1 ve vztahu k ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") soud prvního stupně dovodil, že od poslední úpravy výživného došlo u účastníků k podstatné změně poměrů zejména v potřebách nezletilých. Sociální postavení matky se mírně zlepšilo (na rozdíl od dřívějšího rozhodnutí, jímž byla konstatována nemajetnost obou rodičů nezletilých) vzhledem k nově nabytému majetku, je však i nadále v postavení samoživitelky, která není sama nikoli vlastní vinou výdělečně činná. V řízení nebylo prokázáno, že by žila ve společné domácnosti s další osobou, kromě svých dětí. Naopak značné zlepšení majetkových poměrů konstatoval soud prvního stupně u stěžovatele, neboť v mezidobí nabyl nemovitosti a podniká minimálně v rámci tří živnostenských oprávnění, přičemž jeho podnikání je úspěšné. S ohledem na dosavadní životní úroveň stěžovatele, včetně nadstandardního vybavení domácnosti, majetek společnosti a hodnoty, které jsou v rámci podnikání pořizovány, je podle názoru soudu prvního stupně nutné dospět k závěru, že příjmy stěžovatele jsou podstatně vyšší, než jím uváděná podnikatelská odměna, a to navíc za situace, kdy hodnoty sloužící k podnikání užívá stěžovatel jednoznačně ke své osobní potřebě, což samozřejmě ještě dále zvyšuje jeho životní úroveň. Výraznou změnu poměrů konstatoval soud prvního stupně u obou nezletilých, neboť od posledního rozhodnutí o výživném uplynula doba šesti let. Vzhledem k důvodnému nárůstu jejich potřeb, souvisejících s jejich psychickou a fyzickou změnou i potřebami spojenými se školní výukou, shledal soud prvního stupně důvod k výraznější změně dosavadního výživného, přičemž i takto zvýšené výživné podle názoru tohoto soudu odpovídá možnostem a schopnostem stěžovatele přispívat v tomto rozsahu na výživu nezletilých. Vzhledem k tomu, že matka nezletilých navrhovala zvýšení výživného od 1. 9. 2004, a jak předmětný soud prvního stupně zjistil, byly již v této době splněny podmínky pro zvýšení výživného, neboť došlo k výrazné změně poměrů účastníků, ztotožnil se nalézací soud s návrhem matky a zvýšil výživné od uvedeného data. K odvolání rodičů nezletilých ve věci rozhodoval odvolací soud, který rozsudkem ze dne 26. 9. 2006 č. j. 13 Co 214/2006-230 potvrdil pod bodem I. výrok soudu prvního stupně o zvýšení výživného na nezletilé s tím, že konstatoval zvýšení nedoplatku na výživném v době od 1. 9. 2004 do 30. 9. 2006 na celkovou částku 100 000,- Kč. Odvolací soud doplnil dokazování ke zjištění aktuálních poměrů rodičů a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná, neboť soud prvního stupně si podle jeho názoru pro své rozhodnutí opatřil dostatečné důkazy, z nichž vyvodil odpovídající skutková zjištění. Soud prvního stupně správně při svém rozhodování vycházel ze srovnání poměrů účastníků od poslední úpravy výživného, přičemž jeho závěr, že jak na straně rodičů, tak i na straně nezletilých došlo k podstatné změně poměrů, a jsou tedy dány podmínky pro novou úpravu výživného, odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Odvolací soud v tomto směru odkázal na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ve stručnosti konstatoval, že nebylo prokázáno, že by se příjmy matky v mezidobí podstatným způsobem změnily, neboť je i přes rekvalifikaci stále evidována na úřadu práce a pobírá dávky státní sociální podpory. K námitkám otce odvolací soud zdůraznil, že nebylo prokázáno jeho tvrzení, že by si na svoji osobní potřebu vyplácel pouze částku 10 000,- Kč měsíčně, neboť podle daňové evidence za období od 1. 1. do 31. 8. 2005 bylo na osobní potřebu stěžovatele vyplaceno 50 000,- Kč v červenci a 100 000,- Kč v srpnu téhož roku. Další námitky stěžovatele neobsahují podle odvolacího soudu žádné nové skutečnosti, kterými by se soud musel dále zabývat, neboť veškeré námitky stěžovatele byly soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku řádně vyloženy. Závěrem odvolací soud zdůraznil, že z důkazů provedených soudem prvního stupně lze bezpečně usoudit na skutkový stav v projednávané věci, proto hodnotil odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný a z tohoto důvodu ho také potvrdil. III. Po posouzení námitek stěžovatele a obsahu obou napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Námitky stěžovatele předestřené Ústavnímu soudu k posouzení staví Ústavní soud do pozice "třetí odvolací instance", kterou však ve smyslu čl. 83 Ústavy bezpochyby není. Není totiž úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů již jednou provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 1, nález č. 5). Ústavní soud nemůže obecným soudům v jejich jinak nezávislé rozhodovací činnosti nařizovat, jakým způsobem či z jakého úhlu náhledu mají hodnotit důkazy jimi provedené, pokud při této činnosti respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř.). Pokud se týká námitky stěžovatele, že obecné soudy porušily čl. 36 Listiny, neboť neposkytly soudní ochranu jeho právům, nelze ani tuto námitku shledat důvodnou, neboť z předmětných rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že oba obecné soudy se podanou žalobou matky nezletilých a námitkami stěžovatele k ní vznesené řádně zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí i odpovídajícím způsobem vypořádaly (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Z odůvodnění výše stručně shrnutých rozhodnutí nevyplývá, že by ve věci posuzované ústavní stížnosti byly právní závěry odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího v příkrém rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jinak, pokud by k takovému procesnímu pochybení došlo, znamenalo porušení práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny). Naopak, v řízení před soudem prvního stupně a později před soudem odvolacím bylo dokazování provedeno pečlivě a v dostatečném rozsahu pro zjištění skutkového stavu, přičemž provedené důkazy byly hodnoceny jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. V případě rozhodování soudů o určení výše výživného pro nezletilé je příslušný soud povinen, změnily-li se poměry účastníků (§ 99 odst. 1 zákona o rodině a ustanovení § 163 o. s. ř.), zkoumat jak schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů nezletilých, tak i odůvodněné potřeby oprávněných - v tomto případě nezletilých. Skutečnost, že došlo ke změně poměrů u nezletilých, a to podstatným způsobem, soud prvního stupně náležitě zjistil, a pokud matka nezletilých poukazovala na skutečnost, že k podstatné změně okolností u nezletilých došlo již k datu 1. 9. 2004, nelze než souhlasit s úvahou tohoto soudu, že nárůst potřeb nezletilých spojených se školní docházkou je nejen odůvodněný, ale i pro matku samoživitelku finančně náročný, neboť nároky na materiální zabezpečení nezletilých v souvislosti s jejich věkem, zájmy a potřebami mají (a budou mít i nadále) samozřejmě vzrůstající tendenci. Nezletilí mají právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, přičemž matka nezletilých vyvažuje svoji část vyživovací povinnosti osobní péčí o nezletilé, zejména pro potřebu trvalejší a důslednější péče o nezletilého M., která ji nejen nedovoluje nastoupit do nabízených zaměstnání, ale ani věnovat se v takové míře koníčkům a zálibám, jak to činí stěžovatel. Odpovědnost obou rodičů za řádnou výchovu a péči o nezletilé je společná. Soud je povinen vždy zkoumat, jak který z obou rodičů nezletilých plní své zákonné povinnosti, tedy zda přispívá na výživu svých dětí podle svých možností, schopností a majetkových poměrů (§ 85 odst. 2 zákona o rodině). Je tomu tak proto, že role obou rodičů není ve vztahu k nezletilým stejná, jak se domnívá stěžovatel, ale společná, tedy vzájemně se doplňující. Neobstojí ani další námitka poukazující na údajnou diskriminaci (resp. nerovnost účastníků) stěžovatele oběma obecnými soudy, neboť stěžovatel v návrhu netvrdí, a ani nijak nedokládá, že by v průběhu řízení proti složení senátu odvolacího soudu, resp. proti rozhodování samosoudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem vznesl námitku podjatosti (ve smyslu ustanovení § 14 o. s. ř.), která podle platného právního řádu by jedině mohla být důvodem pro změnu soudců či soudkyň rozhodujících v projednávané věci dle rozvrhu práce. K výši stanoveného výživného se sluší závěrem poznamenat, že jeho zvýšení na výše uvedené částky nelze považovat, a to nejen s ohledem na majetkové poměry stěžovatele, za nikterak vysoké, neboť je třeba mít na zřeteli, že tyto částky matce nezletilých neumožňují vytvářet např. finanční rezervy na studium nezletilých či na přípravu pro jejich budoucí zaměstnání. Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozsudků podle § 79 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud v této souvislosti konstatuje s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2007 Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu