Ústavní soud rozhodl dne 22. ledna 2007 o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Zůzy, správce konkurzní podstaty úpadce SEMOS, a.s., se sídlem Komořanská 326/63, 140 00 Praha 4, zastoupeného JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, AK se sídlem Kroftova 1, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, čj. 13 Cmo 204/2006-145, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozsudku, kterým Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, čj. 58 Cm 75/2005-70, v bodu I. výroku o věci samé tak, že označené průmyslové objekty vyloučil ze soupisu konkurzní podstaty úpadce. Stěžovatel namítl, že mu v odvolacím řízení před vyhlášením rozsudku nebyl dán prostor vyjádřit se a reagovat na právní názor vrchního soudu, který byl odlišný od jeho právního názoru i právního názoru městského soudu v předmětné právní věci. Ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Při rozhodování o ústavních stížnostech Ústavní soud konstantně a zcela v souladu se shora citovaným ustanovením zákona o Ústavním soudu vychází ze zásady tzv. subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je krajním prostředkem ochrany práva nastupujícím v okamžiku, kdy již došlo k využití všech dostupných standardních nástrojů, které má účastník řízení k ochraně svých práv ze zákona k dispozici. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto do činnosti soudní moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci soustavy obecných soudů již možná není. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou proto vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem. V posuzovaném případě stěžovatel ústavní stížností napadl rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu ve věci samé; v takovém případě je proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Ústavní soud zaznamenal, že účastníkům odvolacího řízení se dostalo nesprávného poučení, neboť Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku uvedl, že: "Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.". Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. činí lhůta k podání dovolání dva měsíce od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, ve stěžovatelově věci je však zachována vzhledem k ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř., takže přezkum a případná náprava stěžovatelem tvrzené protiústavnosti naříkaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je realizovatelná stále ještě v soustavě obecných soudů. Z uvedeného je patrno, že nebyl splněn jeden ze základních procesních předpokladů dovolujících meritorní přezkum ústavní stížnosti; proto se Ústavní soud námitkami stěžovatele nemohl pro jejich předčasnost dále zabývat. Ústavní soud proto nepřípustnou ústavní stížnost v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 22. ledna 2007 Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj