Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. T., zastoupeného JUDr. Alicí Bártkovou, advokátkou se sídlem Praha 10, U Plynárny 99, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006, č. j. 29 Co 537/2005-110, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a J. K., podnikatele podnikajícího pod obchodním jménem Jaroslav Kadeřábek - JK AUTOCENTRUM AUTODOPRAVA s místem podnikání Mukařov, Obecní 14, zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Říčany, Olivova č. 116, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2006, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006, č. j. 29 Co 537/2005-110 s tím, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 90, 95 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel Krajskému soudu v Praze vytýkal, že jako soud odvolací stěžovatele nepoučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. a z toho důvodu bylo jeho rozhodnutí překvapivé. Odvolací soud dále podle názoru stěžovatele nesprávně provedl aplikaci práva a své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Stěžovatel současně podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ domáhal proti žalovanému J. K. (dále jen jako "vedlejší účastník řízení") zaplacení částky 36.550,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení části nákladů spojených se sjednanou přepravou. Soud I. stupně rozsudkem ze dne 30. 11. 2003, č. j. 12 C 129/97-84, žalobu zamítl a uložil stěžovateli zaplacení nákladů řízení vzniklých v řízení vedlejšímu účastníkovi řízení. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížnosti rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Předmětem sporu bylo doplacení vyúčtovaných nákladů vzniklých v souvislosti se zajištěním přepravy zboží, kterou stěžovatel zajišťoval pro vedlejšího účastníka řízení. Z důvodu, že při sjednané přepravě došlo ke zpoždění, jehož příčina spočívala v opožděnosti nakládky v důsledku nedodržení přepravních termínů, byl vedlejší účastník řízení penalizován. Penalizaci pak vedlejší účastník řízení uplatnil v dohodě o započtení pohledávek. Stěžovatel jakoukoliv spoluodpovědnost za zpoždění popíral, namítal že dohodu o započtení pohledávek podepsal pod nátlakem a požadoval doplacení všech vzniklých nákladů. K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a vedlejšího účastníka řízení a spis vedený u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 12 C 129/97. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti ze dne 1. 11. 2006 zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, když vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně a opakoval dokazování listinami podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. Poučil stěžovatele ve smyslu ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., aby navrhl důkazy prokazující jeho tvrzení týkající se nesvobody vůle při podpisu dohody ze dne 30. 9. 1994. Z důkazů, které byly provedeny před soudem I. stupně a opakovány před soudem odvolacím vyplývá, že stěžovatel pro vedlejšího účastníka řízení pouze zajišťoval přepravu zboží pro jeho zákazníky. Vzhledem k tomu, že stěžovatel sám přepravu neprováděl, bylo nutno posoudit nárok mezi účastníky podle ustanovení § 601 obchodního zákoníku jako smlouvu zasilatelskou. Jinak by tomu bylo v případě, že by žalobce postupoval jako dopravce. Pokud by probíhala přeprava zboží v tuzemsku, posuzoval by se tento právní vztah podle ustanovení § 610 a násl. obchodního zákoníku jako smlouva o přepravě věci. V případě přepravy mimo území České republiky je nutno vycházet z ustanovení § 756 obchodního zákoníku a aplikovat na daný případ ustanovení vyhlášky č. 11/1975 Sb., Úmluvy CMR, a to včetně ustanovení o prekluzi nároků. O tento případ se nejednalo, proto shledal odvolací soud námitku ve vztahu k prekluzi za neoprávněnou. Odvolací soud se pak ztotožnil se závěry učiněnými soudem I. stupně ve vztahu k dohodě o započtení, když ani přes poučení odvolacím soudem stěžovatel své tvrzení o tom, že tuto dohodu uzavřel pod nátlakem, neprokázal. Krajský soud v Praze je názoru, že v daném případě se nejednalo o rozhodnutí překvapivé (odvolacím důvodem bylo právní posouzení platnosti dohody o vzájemném zápočtu pohledávek) a postupem odvolacího soudu nedošlo k porušení práva stěžovatele ve smyslu práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 20. 11. 2006 uvedl, že považuje všechna tvrzení stěžovatele uvedená v ústavní stížnosti za nedůvodná, navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a současně požádal o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud zaslaná vyjádření doručil stěžovateli. Stěžovatel v podané replice ze dne 11. 12. 2006 setrval na svých tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti s tím, že právní úprava v České republice obsažená v obchodním zákoníku u smlouvy zasilatelské a smlouvy o přepravě věci je v praxi velice problematická. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o vyhovění svému návrhu. Odvolací soud se projednávanou věcí náležitě zabýval a ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl své úvahy a vyložil, proč neshledal tvrzení stěžovatele důvodným, a to v souladu s dikcí ustanovení § 157 o. s. ř. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení právních předpisů v napadených rozhodnutích citovaných, s těmi se odvolací soud vypořádal a Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné již uvedenou argumentaci opakovat a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává a které v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu. Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 80). Rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani za překvapivé z důvodu, že odvolací soud stěžovatele nepoučil ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Za situace, kdy odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, zopakoval dokazování, na základě kterého soud I. stupně skutkový stav věci zjistil a rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, neboť je shledal jako věcně správné (§ 219 o. s. ř) nelze mít za to, že vydané rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Ze spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 12 C 129/97 Ústavní soud zjistil, že v průběhu odvolacího řízení nenastala situace předpokládaná ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. a nebylo tedy třeba stěžovatele vyzývat ve smyslu tohoto ustanovení. K aplikaci a interpretaci ustanovení § 601 a násl. obchodního zákoníku, Ústavní soud konstatuje, že výklad hmotně právních ustanovení podaný odvolacím soudem není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění. Pokud stěžovatel odkazuje na porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 90 a 95 Ústavy, k tomu Ústavní soud uvádí, že tyto články obecně upravují povinnosti soudů tak, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, dále upravují vázanost soudce při rozhodování zákonem. Byť citované články s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nelze přehlédnout skutečnost, že jsou systematicky zařazeny v hlavě čtvrté Ústavy ("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantují základní práva nebo svobody. Jejich obsah v podstatě upravuje principy činnosti soudů (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 16/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 52). Ústavní soud neshledal právní názory uvedené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Pro odmítnutí ústavní stížnosti nebyly dány důvody k rozhodnutí, jímž by byla dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložena vykonatelnost napadeného rozsudku, jak se stěžovatel rovněž v návrhu domáhal. Pokud jde o návrh J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Ústavní soud neshledal možnost vyhovět takovému návrhu (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu