Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem Praha 4, Podjavorinské 1596, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2005, č. j. 10 Nc 2765/2005-5 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2005, č. j. 58 Co 656/2005-22, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 6. 2006, která splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle č. 36 odst. 1 a 4 La čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z podané ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dne 27. 9. 2004 požádal Finanční úřad pro Prahu-západ o posečkání se zaplacením daně z příjmu fyzických osoby za rok 2003 a dne 2. 12. 2004 požádal o posečkání se zaplacení DPH za III. čtvrtletí roku 2004. Důvodem jeho žádostí bylo nevyplacení plné výše odměny za právní zastupování ČSSD ve sporu o Lidový dům. Z dohodnuté odměny ve výši 10 % z hodnoty Lidového domu (1,5 mld Kč) mu bylo zaplaceno jen 16.807.042,- Kč, zbývající částka ve výši 33.614.084,- Kč byla složena do soudní úschovy. Příslušný finanční úřad obě žádosti stěžovatele rozhodnutími ze dne 10. 1. 2005 zamítl. Podle tvrzení uvedeného stěžovatelem, se dne 14. 3. 2005 dostavili, v době pobytu stěžovatele v zahraničí, do jeho advokátní kanceláře v Praze 10 muž se ženou, kteří se sekretářce stěžovatele představili jako pracovníci finančního úřadu (nesdělili kterého) a uvedli, že stěžovatel má dluhy, pro které mu potřebují doručit osobně korespondenci. Stěžovatel proto podal dne 16. 3. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 4 návrh na nařízení předběžného opatření proti Finančnímu úřadu pro Prahu-západ spočívající ve zdržení se úkonů směřujících k výkonu rozhodnutí proti majetku stěžovatele do doby vydání předmětu úschovy vedené u Obvodního soudu pro Prahu1 pod sp. zn. Sd 58/2000 nebo do doby pravomocného rozhodnutí o žalobě stěžovatele v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 265/2000. Současně stěžovatel navrhl, aby v případě, že vyhovění tomuto návrhu nemá dostatečnou oporu ve vnitrostátní právní úpravě, věc byla soudem postoupena Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku se žádostí o vydání předběžné otázky. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 17. 3. 2005, č. j. 10 Nc 2765/2005-5 návrh zamítl, neboť podle jeho názoru v daném případě požadavek stěžovatele nebyl dostatečně osvědčen a důvody pro nařízení předběžného opatření nebyly shledány. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 12. 2005, č. j. 58 Co 656/2005-22, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel se vlastně nedomáhal nařízení předběžného opatření, ale smyslem jeho podání bylo zajistit postoupení jeho záležitosti prostřednictvím českého soudu do zahraničí. K tomuto účelu však institut předběžného opatření, tak jak je upraven v občanském soudním řádu v ustanovení § 74 a násl., neslouží. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se závěry obou stupňů nesouhlasí. Případná žaloba na určení s výhledem několikaletého soudního řízení při bezprostřední hrozbě výkonu státní moci postrádá podle jeho názoru smysl. Při absenci jiného zákonného institutu se stěžovateli jeví předběžné opatření jako institut svou povahou aplikaci příslušných ústavních principů k naplnění závazku České republiky z čl. 13 Úmluvy nejbližší. Obecné soud měly v daném případě za povinnost vyzvat stěžovatele, aby svůj návrh upravil způsobem, který by jim podle jejich názoru aplikaci příslušných ústavních principů k uplatnění práva stěžovatele chráněného čl. 13 Úmluvy umožnil. K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 10 Nc 2765/2005. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy) Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky již uplatněné v předchozím řízení, polemizuje se závěry, které soudy přijaly a při tom se dovolává zejména čl. 6 a čl. 13 Úmluvy. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje v rámci práva na spravedlivý proces mimo jiné každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem. Čl. 13 Úmluvy pak zaručuje každému, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, účinné opravné prostředky před národním orgánem. K tomu Ústavní soud konstatuje, že článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává a které v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, str. 149). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Ústavní soud má za to, že výklad procesních ustanovení podaný obecnými soudy není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění. Ústavní soud se problematikou předběžných opatření zabýval v několika ze svých publikovaných rozhodnutích (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 171, nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, str. 33, usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, str. 379). S přihlédnutím k uvedené judikatuře Ústavního soudu nelze konstatovat, že by došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud pak z širšího obecného hlediska připomíná, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv může dojít i ústavně nesouladnou interpretací a následnou aplikací předpisu podústavního práva, kterou stěžovatel ve své stížnosti naznačuje. Ústavní soud v daném případě znaky ústavně nekonformního výkladu v napadených rozhodnutích a v postupu obecných soudů neshledal. Napadená usnesení byla srozumitelným způsobem odůvodněna, soudy dostatečně vysvětlily, za jakých okolností je možné nařídit předběžné opatření a z jakých důvodů jej v daném případě nenařídily. V tom, že obecné soudy nepřistoupily k nařízení předběžného nelze spatřovat zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Rozhodnutí napadená ústavní stížností nejsou ani v rozporu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt proti Belgii ze dne 17. 1. 1970, na který stěžovatel odkazuje. Ústavním soudem nebylo zjištěno, že by stěžovateli bylo postupem ve věci rozhodujících soudů nepřiměřeným způsobem bráněno v přístupu k soudu a proto nebyla zasažena podstata jeho práva na soud a na účinné opravné prostředky zaručené čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu