Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupené Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Tomkova 181, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 5. 2005, č. j. 1 T 47/2005-125, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2005, č. j. 11 To 291/2005-156 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1628/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2006 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 5. 2005, č. j. 1 T 47/2005-125 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2005, č. j. 11 To 291/2005-156 s tím, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 16. 5. 2005, č. j. 1 T 47/2005-125, uznána vinnou spácháním dvojnásobného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, za skutky podrobně popsané ve výroku tohoto rozsudku. Stěžovatelka proti rozhodnutí soudu I. stupně podala odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 10. 2005, č. j. 11 To 291/2005-156, zamítl, neboť jej neshledal důvodným. Stěžovatelka ve své trestní věci podala i dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1628/2005, odmítl jako zjevně neopodstatněné. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 1 T 47/2005. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky podle zákona o Ústavním soudu, tedy mimo jiné též to, zda je přípustná. V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění vytýká stěžovatelka pochybení Nejvyššího soudu, zrušení jeho usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že její ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č.3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívala ve výtkách adresovaných ve věci rozhodujícím soudům, které podle názoru stěžovatelky vyložily ustanovení § 171 odst. 3 trestního zákona výlučně v neprospěch stěžovatelky, aniž by přihlédly ke zjištěným skutkovým okolnostem provedeným v hlavním líčení v návaznosti na naplnění zákonného znaku trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, spočívajícím v bezvýsledném použití opatření v občanském soudním řízení. Stěžovatelka má za to, že jejím jednáním znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 171 odst. 3 trestního zákona nebyly naplněny, neboť proti ní nebyla bezvýsledně použita všechna opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí. Ze zásady vyjádřené v čl. 39 Listiny, vyplývá, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, jakož i princip, že trestní zákon nelze interpretovat extenzívně v neprospěch obžalovaného. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření trestného činu vystižením formálních znaků trestného činu. Legální definice trestného činu uvedená v § 3 odst. 1 trestního zákona však pojem trestného činu určuje nejenom jeho právně formálními znaky, ale za pojmový znak trestného činu považuje i jeho materiální znak (stránku), spočívající v nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V konkrétním případě tak musí být oba uvedené znaky trestného činu naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Trestní zákon tento požadavek explicitně vyslovuje v ustanovení § 3 odst. 2 slovy, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení pak stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující soudy se zákonnými znaky trestného činu i konkrétní stránkou stěžovatelčina jednání zabývaly. Argumentace uvedená v odůvodnění jejich rozhodnutí je logická a přesvědčivá, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná. Ústavní soud současně z odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu zjistil, že jak soud odvolací, tak i soud dovolací se námitkami stěžovatelky vznesenými v podaných opravných prostředcích náležitě zabývaly a podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily. Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci rozhodujících soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, když trestní řád interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Jen pro doplnění Ústavní soud k námitce stěžovatelky pokud se týká aplikace ustanovení § 171 odst. 3 trestního zákona uvádí, že touto námitkou se Nejvyšší soud podrobně zabýval a na str. 3 a 6 svého rozhodnutí vyložil, proč jí nepřisvědčil. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné uvedenou argumentaci opakovat. Pokud ve věci rozhodující soudy v daném případě respektovaly příslušná procesní ustanovení trestního řádu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, a jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení jejich namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem. Z důvodu zde uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. ledna 2007 Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu